Na útěku

"Já chci ven!" Miláček opětovně hypnotizuje dveře. Žádné mňučení se zpoza nich neozývá. Opatrně otevřu, ale není to moc platné. Plyšák vystřelí ven.

Za chvíli se pokojem neohroženě prochází ten černobílý. Obligátně vymlaskne konzervičku a zobne si i granulí. To doma nemá, prý mu nejlépe vyhovuje obyčejný Whiskas. Hm... A můj mladej nikde, proto soused přišel tak suverénně. Začínám bystřit. Olík vystartuje do bezpečnějších míst.

"Julišíku, pojď domů!" Vytahuju na chodbě do všemožných tónin. Župan, podkolenky s jeleny, mokré vlasy, možná mě čeká výlet do Bohnic. A miláček nikde. Nedá se nic dělat, vydávám se na průzkum. Po pěti patrech to vzdám. Přece není možné, aby se ten můj bojsa vypravil tak daleko! Jenže fakt nikde není. Odhaduju, že spíš někam zalezl. Toho večera se ještě vrátil, ale nemohla jsem se mýlit více.

O týden později si Julišák vymohl vycházku v netradiční době. Dobře ví, že ho pouštím ráno před odchodem do práce a/nebo večer v době svého relaxu. Tentokrát se vydává ven krátce po mém návratu. A mizí. Dole se otevírají dveře, výtah jezdí sem tam, ale miláček bojácně nepřibíhá.

Situace je neobvyklá, vydávám se opět na průzkum. Výstup ze sklepa do nejvyššího patra, 11x16=176 schodů, žádný výsledek nepřinese. Jen se mi zamotá hlava z pohledu na žebřík vedoucí na střechu. Tam bych teda lézt nechtěla! Snad miláček neproklouzl ven. Je domácí, bylo by to nebezpečné... Sejdu tu štreku zpátky a zkontroluju, zda se neschovává doma. To by byl gól! Neschovává. Hysterie se blíží.

Vydávám se znovu nahoru. Budu muset prolézt do vedlejšího vchodu. První průchod je až v osmém patře. Jsem už pěkně zpocená, schody nejsou špatný trénink, že bych dnes vynechala posilovnu? Jestli ji teda po téhle akci vůbec ještě budu stíhat... Projdu spojovací chodbou a co dál? Dolů? Nahoru? Zvolím první variantu. Nic, nic, nic a hlavně nikdo za žádným rohem. Začínám se opravdu bát. Třetí patro. Nebo už druhé? Miláček se krčí u výtahu. Tento vchod je zrcadlem našeho, možná si ho spletl s naším bytem. Jak je to s tou kočičí neuvěřitelnou orientací? Je tak vystresovaný, že ani neprotestuje a drží v mé náruči bez hnutí. Do osmého patra se pěkně pronese. V průchodu se mi vysmekne a letí dolů jak splašený.

Mně to tak nejde, mám jen dvě nohy a jsou o něco delší než kočičí, sestupuju svým tempem. Nerada bych přišla k úrazu. Vím, že správné dveře najde a bude se do nich dobývat. Taky že jo! A ještě vrhá vyčítavé pohledy. Kamaráde, já jsem tohle nespískala! Ještě toho večera zatoužil po dalším špacíru...

/Glorča jednou strávila ve sklepě noc a den. I když na ni mamka volala, nepřišla. Melmena několikrát vyzvedávala u odpovídajícího bytu ve vedlejším vchodě.