Mnoho povyku pro... slepičí kroužek

Banda holčiček a jejich holčičí poklady a neustálé soupeření, kdo má nejlepší a nejhezčí... jakoukoliv tretku. Jenže někdy z toho kouká pořádný malér!

Ten prstýnek jsem měla fakt ráda. Úplně obyčejný, s nebesky modrým srdíčkem, poslední jsem z misky v hračkárně vylovila a za korunu koupila. Taky jsem si ho patřičně hlídala a vždycky po předvedení uklízela k ostatním. Měla jsem pokladů mnohem víc než zbylé tři, ale zcela výjimečně to nevedlo k obvinění, že jsem těm malinkým a bezbranným jejich věci sebrala. Prostě si je poztrácely, a aby nebrečely, že mají míň, babička vymyslela jako vždy řešení.

Z kredence vylovila pytlík s fungl novými slepičími kroužky. Blbě se sháněly a babička z nich měla upřímnou radost. Každý ročník dárkyň neuvěřitelné spousty vajíček měl svoji barvu. Kroužky z nožek ubožaček odsouzených stát se obědem byly po popravě podrobeny průzkumu a s výjimkou zásadně poškozených následně umyty, usušeny vedle dřezu na nádobí a uklizeny do pytlíku na "starý". Ty nové měly příhodnou okrově žlutou barvu, která šla při troše fantazie považovat za zlato. Moje sourozenkyně i nenáviděná pražská sestřenice si po jednom vzaly, já jsem jen odfrkla nad tou nesmyslnou hrou. Zejména poslední jmenovaná mi moje rozhodnutí dávala naprosto beztrestně sežrat. A tak jsem jí to chtěla vrátit.

Jednoho podvečera jsem vyhlásila soutěž o nejkrásnější prstýnek. Sesedly jsme se na mezi u plochého kamene a soutěžní kousky na něj vyložily. Už nevím, který jsem vybrala, jak se znám, ten nejvzácnější to nebyl, zato si pamatuju, že hvězda položila na určené místo právě ten slepičí kroužek. "Prstýnky, ten slepičí kroužek dej pryč!" Nařídila jsem nekompromisně. A to jsem  neměla dělat. Nejúžasnější členka naší famílie se zašprajcovala a ne a ne a ne, to je zlatý prstýnek. A tak jsem kroužek prostě vzala a mrskla ho do neposekané trávy.

Vědět, kam můj přečin povede, ovládla bych se. Sestřenice jako správný jedináček rozpoutala neuvěřitelnou scénu, že jsem jí zahodila nejlepší prstýnek, a to nemohlo zůstat bez pořádně bolestivého trestu. Pokusila jsem se ten podělaný slepičí kroužek v trávě najít, bohužel neúspěšně. Dostala jsem rozkaz dát jí vybrat jeden ze svých prstýnků. Už to bylo nespravedlivé, opravdový prstýnek za slepičí kroužek, který by jí babička dala další! Ten s modrým srdíčkem jsem nenápadně schovala v našem pokoji, stejně jako máma jsem dobře věděla, že ta mrcha bude chtít právě ten. Ne proto, že by se jí líbil, bleděmodrá ani nebyla její barva. Chtěla si mě řádně vychutnat. K ničemu by jí nebyl, na ty svoje tlusté prsty neměla šanci žádný z mých prstýnků navlíknout. "To nejsou všechny!" Nafoukla se nad mojí dlaničkou plnou prstýnků tak, že vypadala ještě daleko tlustší, než normálně byla. Nejen ona si všimla, že to opravdu nebyly všechny moje prstýnky.

Odmítla jsem svůj nejmilovanější prstýnek vydat, což mámy nesly velmi nelibě. Dostala jsem čas do doby, než skončí předpověď počasí s Magdalénou Lípovou. Buď jí ten prstýnek dám, nebo přijdu o všechny poklady a peníze zbylé od pouti. Bylo to absurdní, a situaci ještě zhoršila babička, která ji vůbec nepochopila. Přinesla zbytek nových vzácných kroužků, ať si je vezmu všechny. Chudák si myslela, že je ostatním závidím.

Byla jsem si vcelku jistá, že máma své hrozby nesplní. Vždycky byla nedůsledná a podléhala našemu kňučení a škemrání. Když začala poklady a peníze vymáhat, uložila jsem je raději u babičky. Té jediné jsem mohla vždycky věřit, že mě nepodrazí. Nějak nevím, co mě nakonec zlomilo. Doživotní zákaz výletů do města? Doživotní zákaz zmrzliny v pekárně? Představa, že se na mě kvůli pitomému kroužku budou všichni navěky šklíbit? Každopádně jsem jí ten prstýnek nakonec dala... Ani babička neměla pro moji ztrátu pochopení, vždyť stál jen korunu. Trvalo dlouho, než se mi podařilo sehnat stejný.

Předchozí prázdninové čtení: My s tím autem odjedeme!