Mé zvíře je psycho!

"Miláčku, neškrab se!" Prosím svého plyšáka po každém pro něj náročnějším zážitku. V každém pro mě náročnějším období. Takže vlastně skoro pořád.

Svoje vlastní hysterické výlevy na všechny strany, zvýšenou spotřebu čokolády a alkoholu a v horším případě i fyzické následky nějak přežiju, ale utrpení druhých mi prostě vadí. Neumím s ním naložit a je úplně jedno, kolik má ten někdo nohou.

"Čím déle spolu žijeme, tím jsme si podobnější," platí prý i pro nemoce našich mazlíčků. S tímto komentářem jsem před časem dočetla a bezstarostně odložila článek o hypertenzi u psů a koček. Něco na tom asi fakt bude. Drbání v době přesunu do Prahy nebylo způsobeno blechami, jak jsem se domnívala. Poloamatérská diagnóza alergie na obyčejné granule (díky, Martino!) se zdála být správnou. Protialergické a patřičně dražší jídlo zabralo a miláček se nedrbal! My dva jsme se hledali, až jsme se našli, napadlo mě při marném hledání prověřeného pracího prostředku v regálu hypermarketu. Zase mi to zrušili nebo co, ach jo!

Hrozný řev mě jednoho dne nad ránem přenesl z polokómatu do plné bdělosti během zlomku vteřiny. Co se to děje? Kocourek se tváří, že mu je hrozně špatně. Co teď? Naše veterina otevírá až v osm a na pohotovost netrefím žádným způsobem, nevím přesně, kde to je, natož který autobus použít. Jako na potvoru nemám počítač, zrovna ho dolují z klinické smrti po masivním virovém zásahu. Beru mobil a hledám nouzové číslo na ty naše. Ještě, že jsem si ho prozíravě uložila! Dostane se mi ujištění, že se nejspíš nic moc neděje. Kdyby něco, máme prý dorazit v ordinační době. Jak to může někdo tak zlehčovat! Ležím na koberci a kontroluju klidnícího se miláčka. Po hodině se tváří, jako by se nic nestalo. Vůbec nic. Ruším návštěvu veteriny a odcházím pomáhat druhým. Dvě hodiny spánku mi budou chybět a ještě nejspíš vypadám jako hysterka.

Podobné zážitky mi plyšák čas od času připravuje dodnes. Stačí snížená pozornost z mé strany (chci se mazlit, nemyj ta okna), moje emocionální exploze (i přes notný trénink sebeovládání se stane), nebo moje nemoc. Kočičí maminka okupující postel v denní době kočičáka vystresuje natolik, že to má následky.

Nejhorší je ale práce drápky. První lysinku si vytvořil po antiparazitární pipetě. Pracoval na ní dost dlouho, než ho zájem o zasažené místečko přešel. Asi zase alergie, to máš z toho, že mi nevezmeš tabletku, pomyslela jsem si otráveně. Ještě, že se takový zásah provádí jen párkrát do roka! Hlavně to správně načasovat s očkováním, tohle by se asi nelíbilo.

Poloamatérská diagnóza tentokrát asi nebyla správná. Začalo shánění konzerv a mlsek se sníženým obsahem alergenů. Strupy a zarůstající lysinky se staly trvalým stavem. Ani jsem neřvala, že můj krasavec má vady na kráse. Nešlo to. Ne z tohohle přízemního důvodu. Až zpětně mi došlo, že tou dobou se sešla spousta ne zcela hezkých věcí v mém životě. Rozbití zázemí, které vlastně ani zázemím nebylo. Zcela jinými okolnostmi vynucené stěhování do nového bytu. Návštěva zubaté v blízkém okolí. A nakonec ztráta výsledků více než deseti let práce a hlavně odříkání. Možná si některé věci moc beru, ale tohle bylo hodně těžké. A plyšák se drbal a drbal.

Každoroční návštěva veteriny se blížila. To bude céres! Děsila jsem se už předem. Vysvětlit, že se opravdu nepopral, ale je ve stresu kvůli novému (kočičímu) přírůstku u mamky, dalo vcelku dost práce. Zvládli jsme to!

Začaly další experimenty. Ve stylu, když to nepomůže, aspoň nic nehrozí, jsem poprvé v životě zkusila alternativní medicínu. Zabrala. (Díky, Martino!) Ono to jako funguje i bez víry? A tak jsem začala ztrácet vnucenou bezmeznou důvěru ve výroky hlásané na adresu těchto přístupů tvrdou vědou. Leč nepředbíhejme událostem! Na další očkování jsme dorazili s jediným (a čerstvým) následkem sebepoškozování. Dostala jsem přednášku o špatném hojení ran koček v důsledku vlastní péče o ně. Připadala jsem si jako idiot a další zážitky by vydaly na samostatný článek.

Letos se to obzvlášť vyvedlo. Nová paní doktorka mě přesvědčovala, že pravděpodobnější příčinou aktuálního stavu mého miláčka jsou blechy a svrab. Hádejte, co, žádné potvory nemá! Pigáro dostal na riziko svojí ignorantské a nezodpovědné majitelky. Paní doktorka skončila s pracovním úrazem kočičími drápky a už na mě nepromluvila kromě sumy k zaplacení a na shledanou. Asi budu oblíbeným klientem! Detailní vylíčení by vydalo na samostatný článek.

"A ty se divíš?" Řekla mi na celou anabázi mamka. "My nemůžeme mít normální zvíře. My ne! Jen se podívej na všechny ty labily," ukázala na kočičí smečku a psa na gauči. No je fakt, že i předchozí pes byla zralá na psychoterapii... Holt čím déle spolu žijeme, tím jsme si podobnější. Asi bych se měla stydět za škody, které na tom krasavci nevědomky páchám! Mějte se krásně, jdu cucat kuličky. Prý to nebude fungovat, když to nebudeme brát společně...