Království za pelech

Po týdnu se krásně sešlo v jeden den opáčko snad všech zážitků z předchozích dní. Deštík, mlha, ne zrovna rychlý postup...

(den sedmý)

Teplo mě probudí i ráno, venku to vypadá na mlhu či co, to tu dlouho nebylo. Vyhrabu se z postele a vrhnu se na základní balení. Po snídani posbírám zbytek svých propriet a po půl desáté vracím klíč. Paní děsně mrzí, že nechci mapu města ani propagační materiály, vnutí mi tedy aspoň razítko Svatojakubské cesty do deníčku a jak jinak, vyzpovídá mě z dnešních plánů.

Za mohutného vzdychání nad náročností a délkou trasy mě poučí o jízdním řádu místního „převozu“, popřeje počasí bez deště a já mizím na ten přívoz. Smích, že by pršet nemělo, se mi nevyplatil, cákat začne hned při běhu cyklostezkou, abych ten přesun na druhý břeh vůbec stihla. Za asistence německy mluvící bandy zabalím batoh do pláštěnky a neohroženě nastoupím na loď. Až po odpíchnutí od břehu zjistím, že jsem si měla koupit lístek, naštěstí je paní vybavená a mou dvacku bez připomínek vymění za EET lísteček z odolného mobilu. Přistáváme bez nehody a já se vydám do kopce na Vítkův Kámen, bude teda pršet nebo nebo jen padat mlha? Po dvanácté konečně za střídavého předbíhání se se dvěma anglicky mluvícími týpky dojdu k prvnímu dnešnímu cíli. Padající mlha mě i tady odradí od výstupu na věž, výhledy na Alpy bezpečně nehrozí, jen koupím známku a pohled a vydám se zpátky. Ve vesničce Svatý Tomáš si dám oběd, salát mě v té zimě moc neuspokojí, ale výběr je jinak nulový.

Pak už je čas seběhnout dolů, na přívoz ve tři to bude akorát, ty moje sestupy! Nakonec musím málem opravdu běžet, na poslední chvíli kupuju v automatu lístek, aby nebyl další trapas. Poté zvládnu pomoct s nákupem dalším dvěma pocestným. Ve Frymburku navštívím Coop, dám si kafe a neodolám zmrzlině. Po nezbytné kontrole trasy se vydám nahoru Křížovou cestou, kterou jsem při minulé návštěvě nezvládla.

Další cesta je pohodová, v půl šesté dorazím k Alpské vyhlídce nad Slupečnou, podle rozcestníku zbývají poslední tři kilometry. V dobrém rozmaru minu Stezku korunami stromů i Království lesa a už se ploužím dolů k městu.

Samé domečky, apartmány, zavřeno, dolezu dolů, vesele ignoruju bankomat, zítra bude času dost, teď už mě čeká jen shánění ubytování. Což se ukáže jako náročný úkol, i Lipno má po sezóně a navíc při pátku je tu dost živo. První hotel nabízí pouze apartmán za cenu převyšující hodnotu bankovky s Emmou Destinnovou, druhý je obsazený zcela. V něm si připadám jako exot, vlézt do luxusní restaurace v mém aktuálním stavu může jen tvor zcela mimoňský. S nadějí se vyšplhám do Slupečné, ta je trochu bokem, tam by třeba pokojíček mohl být... Užasle zírám na několik zavřených penzionů a opuštěný hotel, kde jsem bydlela před několika lety, no nic, sejdu po silnici dolů. Začíná se šeřit a být zima, kemp nenabízí chatičky, pouze jurtu za čtyřmístnou sumu, o kousek dál na periferii mají volný jedině domek za tři a půl tisíce na noc. Hotel na hranici divočiny znamená všechno nebo nic, uf, cena slečnou s obavami vyslovená je po tom všem přijatelná. Už kývu, když si uvědomím, že stav hotovosti v peněžence je nižší. „Berete karty?“ Jasně, že tady berou, dobrý, vyzpovídám se ze své akce a vydám se na přidělený pokoj. Záhy mažu zpátky dolů, na pokoji jsou cizí věci. „Bóže, toho naděláte, tak máte v posteli připravenýho chlapa!“ Baví se pán na recepci, nicméně je to pro hotel slušný trapas, slečna se vehementně omlouvá, její kolega běží zkontrolovat další z pokojů, zda je volný i v reálu, nejen v počítači. Konečně si po osmé můžu vybalit a vykoupat se, pak se mi už tradičně nikam nechce a zbytek večera až k přetažené večerce strávím na nezvykle dobré wifině.

/předchozí díl: Značky, zkratky, zmatky a setkání s místní faunou