Koukej jíst a nevymýšlej si!

"Co by za to daly děti v Africe?" Říká se s oblibou dětem, které nechtějí jíst. Správná odpověď "Tak jim to pošleme!" v té době ještě nebyla vynalezena...

...a tak jsem prostě mlčela nad plným talířem něčeho, co moje chuťové buňky při veškerém sebezapření nezvládaly, div nebrečela zoufalstvím a z okolí pršely sliby nedostatečného vzrůstu, smrti podvýživou a nejrůznějších nemocí.

"Fůj, špenát!" zaznělo školkovou jídelnou a bylo vymalováno. Kromě pár dětí, co ho měly rády a nedaly se přesvědčit, ho všichni nechali. Pro mě to měla být premiéra, ale tímto byla o víc jak deset let odložena. Před odchodem domů následovala už asi stopadesátá stížnost paní učitelky, že jsem nejedla oběd. Vlastně jsem z něj nejspíš snědla jen ty bramborové knedlíky. (A přitom špenát je docela dobrá věc!)

Opravdové utrpení ovšem nastávalo při rodinných návštěvách, zejména těch při významných příležitostech. Dlouho mi trvalo dojít k pochopení, proč nemůže být k jídlu něco dobrého, jako třeba špagety s rajčatovou omáčkou, rýže se zeleninou a sýrem, a dokonce ani nejmilovanější babička ty lívance na plotně nikdy neudělala. U druhé musela být  buď svíčková, vepřo knedlo zelo nebo řízky se salátem. Byla jsem nejspíš jediné dítě na světě, co z toho bramborového salátu preparovalo salám a ne vařenou mrkev (dobře, ta mrkev letěla v druhém kole taky, abych nebyla za ostatní omladinou pozadu). Z řízků jsem oloupala obal a vnitřek co nejvíc nenápadně darovala někomu z rodičů. Když tyhle praktiky praskly, dostala jsem se pod přísný dozor. Babička platila za vyhlášenou kuchařku a jako bývalá učitelka ve školce tyhle vylomeniny nesla obzvlášť nelibě. Navíc děda od nikoho jiného obědy nechtěl! A tak mi oba spílali a (věřím, že nevážně) přáli hladomor.

Nejlepší býval pravidelně zeleninový salát umístěný na začátku oběda v malých mističkách na stůl, ale ten se směl sníst až po hlavním chodu. Když jsem se neudržela a pochutnala si předem, byly připomínky. Zbavit se toho, co mi nechutnalo, bylo čím dál těžší, až to nakonec skoro nešlo. A tak zatímco jsem na sobě páchala násilí jinak zapovídané ("co ti nechutná, to nejez, bude ti akorát blbě"), šetřila si přílohu co to jen šlo a každé sousto zapíjela z tajně donesené skleničky ("jak děti začnou při jídle pít, je to konec, už nesní všechno"). Mami, díky, žes mi tu hnusnou levnou limonádu nosila!