Kleopatra

Ta Kleopatra, o které dnes budete číst, nebyla egyptskou vládkyní. Přesto byla velmi vznešená. I ona měla mezi kočkami mého dětství výsadní postavení.

Kleopatru jsem dostala v květnu roku 95 od kamarádky z hvězdářského kroužku. Byly to dvě mouchy jednou ranou. Po Micčině mateřském selhání a ztrátě Martiny bylo potřeba oživit chov a Barčina kočka zrovna měla potomstvo. Vezla jsem malé kotě autobusem z nedaleké vsi. Sama. Kočička v lepenkové krabici samozřejmě nechtěla být, bála jsem se, že ji na sídliště nedopravím. Byla to první kočka, která překročila práh bytu mých rodičů (a další byl až Julišák v roce 2010), byť jen na jediný den. Možná byla ještě příliš malá na to, aby se vzala od maminky. Počátkem května třináctitýdenní kotě? Tehdy se to asi tak neřešilo. (A obyčejné kočky na třináct týdnů beztak nehrají.)

Želvovinové kotě si nás získalo všechny. Málem jsme se poprali, kdo si ji pomazlí dříve. Jen padaly návrhy na přejmenování. Vždyť to ani nejde vyslovit. Zvítězila jsem. Kotě jsem zajistila, takže mi bylo starší generací uhájeno právo vybrat jméno. A "Kleoška", případně "Leoše" se už dá vyslovit bez zlomení nebo zauzlování jazyka.

Kočička spokojeně vyrostla. I u babičky měla výsadní postavení. Však to byla kočička její nejoblíbenější vnučky. Kleo nebyla velká mazlivka. Vlastně se v dospělém věku nedala vůbec pochovat, hned škrábala a sekala. Typické kočičí chování, smáli se všichni rodiče i babička. Ale mně to nevadilo. Hladila jsem ji na zemi. Byla to moje kočička.

Přestože měla zcela jiný původ, zvláštní schopnost rodit jednoho kocourka se projevila i u Kleopatry. Černý Mikešek. Bílý Nácíček. Zrzavý Andy. I když, právě ona byla po Martině první kočkou, která občas měla malých více. Z jejích potomků mi utkvěla v paměti čtyřčata z léta 98. Viděli jsme jejich příchod na svět. Nejmladší přišli o svou víru v čápa, další se ošklíbali, mě fascinoval klid, s jakým to kočka zvládla. Vypadalo to úplně jednoduše. Prostě věděla, jak na to.

V roce 99 přivedla na svět zrzavého Drobečka. Z nějakého důvodu o něj ztratila zájem příliš brzy na to, aby měl šanci sám přežít. Vypiplala ho babička. Pro svá milovaná vnoučata. Drobeček se bohužel nedožil dospělosti. Ještě na podzim téhož roku dostal jakousi otravu. Jestli to byl něčí zlý úmysl, nebo prostě olízal barvu u sousedů, se už nikdy nedozvíme.

Tou dobou už jsem trávila u babičky méně času a být venku s rodiči jsem považovala téměř za trest. Stále se ještě fotilo na film a jelikož jsem na obrázcích moc být nechtěla, chybí mi potřebná dokumentace a potomci už splývají. Tehdy se navíc mezi kočkami začala rozmáhat jakási nemoc a většina koťat nepřežila do dospělosti.

I Kleopatru potkal jeden z osudů vesnických koček. Skončila pod koly auta. "Šla na stopa," jak říkal tou dobou strejda. Naposledy ji mám v albu  z roku 2001. Její vnučka Kiki jako by jí z oka vypadla, linii to však nezachránilo...

(Fotky jsem přefocovala z alb, takže se omlouvám za ne-kvalitu.)