Já sem ten boxérista, víte?

Středa, je ho tam třeba. Nebo taky krizový den v půlce týdne, což je při nutnosti být v sedm ráno na place a fungovat vysoce pravděpodobné.

I plyšák brzy pochopí, že je to dnes marný, končí snahy mě vytočit a zalézá pod postel. Mobil, klíče, sluneční brýle, MP3, jídlo, taška s ohodnocenými pracemi na zdravku... A hurá do víru dalšího pracovního dne. Usínám vestoje v autobuse i v metru. Co všichni ti lidé dělají touhle dobou v terénu? Se jim jako chce? Já bych spala, až bych vraždila! Dělám, že si čtu, protože opravdu číst nezvládám. Oči držím otevřené sotva tolik, abych při přestupech nezakopávala. To zas bude den!

Bude. Razie revizorů (že se jim touhle dobou chce?) má charakter odchytu komplet všech procházejících. "Hej, pani!" Řve na mě jeden z přítomné dvojice stylem primitiv a cpe mi před polozavřené oči odznak. Rezignovaně uvolním aspoň jednu ruku ze všech těch zavazadel, abych se dostala do kabelky. Čučím do peněženky a marně přemýšlím, kterou ze záplavy kartiček mám předložit. Mladý kluk se s pány v uniformě nemaže a oznámí jim, že spěchá. To já taky, musím si ještě před otvíračkou udělat kafe, jinak budu nebezpečná nejen sobě! Pronikne ke mně vzrušená debata o policii. "Máme právo i zadržet cestující, přečtěte si ústavu!" Hřímá uniformovaný pán. Ono je o přepravní kontrole něco i v ústavě? "Mně je to jedno, že ste ten kultůrista, já sem zase ten boxérista, víte?" Tak tomu fakt věřím, jeho proporce napovídají, že sportu mimo gaučing moc neholduje.

O moji hnusnou zelenou kartičku najednou nikdo zájem nejeví. Mávám s ní jak zmatená včela, než mi zjevně také zmatený "boxérista" ukáže odznak podruhé. Spokojí se s existencí Lítačky a ani ji nezkoukne čtečkou. Lezu dál k místu určení. Před zadním vchodem vysedává řidič od distribuce. "Vemete mi to?" Pořvává na mě. Už mě tu jeden takový zařadil mezi neschopné blbky, nekompromisně nařídím, že mi musí ukázat, co chce orazítkovat a podepsat. To víte, my s titulem tohle moc často neděláme! "Tady, vosumnáct beden, spočtěte si to, čtyři kartóny, jedna lednice, tu si dejte do lednice, támhle za rohem..." Jasně, to nevím, jsem tu dnes poprvé! "Tady je napsáno opiát, ale neni to dodák, je to vratka, asi něco vraceli..." Ano, mám IQ tykve, přiznávám! Inzuliny jsou v bezpečí v lednici a já zvládám i zkontrolovat, že za tím expertem zapadly dveře.

"Kdo to přebíral?" Ozve se zpoza rohu. Nikdo z prvotních podezřelých se nehlásí. "Nepřebírala ste to vy?" Co je, přece jsem všechno spočítala... "Nedal vám lednici!" Uf, dal a osobně dohlédl na to, abych ji odklidila. Označím místo, kam jsem předmětný balíček uložila. "My to dáváme do tý druhý!" Příště se na příjem vykašlu a nechám řidiče čekat. V kanceláři mě málem omejou. Kam zmizel můj košíček? Nepálí mě ani tak včerejší nezpracované recepty (i když to by byl solidní malér), ale mobil. Košíčky z police zmizely všechny. Opatrně nakouknu do nedávno instalované skříně se zámkem. Uf, je tam, GDPR rulezz!