Hlídání divé zvěře II (zimní), den první

Aneb jak se povozit na horské dráze vlastních emocí a neposlat přitom nikoho dvounohého tam, kam patří.

S budíkem je to marný, a deset minut po šesté ranní člověka nepotěší ani představa pátku, ani to, že jde domů před obědem. Zavřený vstup do metra je jen třešničkou na dortu, obíhat to celé se mi zrovna nechce, a tak se vydám dolů na autobus pěšky. Doma nacpu do trouby mraženou pizzu, hlavně že jsem si po pondělním smažáku slibovala, že žádné prasečinky už do konce týdne nebudou, a při balení se snažím vysvětlit miláčkovi, že on nedostane, protože by si to stejně nestihl sníst. Počasí vypadá spíš na apríl, než se najím a dobalím, padající cosi mezi deštěm a sněhem vystřídá sluníčko, ještě vynést odpadky, vylovit plyšáka z pod postele a může se jet. Kupodivu mě přešla i touha uložit se do postele, rozcvička navíc pomohla bolavým zádům. Pokud je ovšem nepřebilo koleno, kterému nahánění chlupáče zrovna dobře neudělalo.

Cesta proběhne na pátek překvapivě hladce, nejhorší je nacpat auto do poměrně malé mezery a závěrečný výstup do třetího patra, který mě bude čekat ještě nejméně dvakrát. Nahoře mě vítá psí škrabal a poněkud otráveně se tvářící trojice koček. Rychle vybalím, v posteli obleču a okšíruju ublíženě se tvářícího psa a jdu si vyměnit před pěti minutami oblečené legíny za teplé zimní kalhoty. Možná bych měla víc myslet, usoudím a neohroženě se vydáme na špacír. Dojdeme AŽ za roh, kde se z miláčka po pohledu na velkého černého kolegu stane pes Baskervillský a nebýt v takové kondici a střehu, skončila bych nespíš na zemi. Následuje úprk domů a je po venčení, dobře ti tak, kamaráde, potmě s tebou nikam dál nepůjdu! Na "švédském stole" už čekají napruženě se tvářící kočičáci, posbírám misky a zatímco se odmáčejí, naplním tu psí.

Po nakrmení kočiček dostanu chuť na svařák, jenže ve špajzu je jak u vypitýho krámu a první na mě vykoukne Maltoferrochin, který mamka přinesla někdy začátkem léta. Asi někdo z rodičů usoudil, že pančelka vypadá na konci školního roku zeleně! Nakonec vylovím přece jen nějaké červené, prý je tu spousta pití, haha, snad se nestanu obětí vraždy, jenže nemůžu najít to správné koření. Skleničky se vším možným i nemožným okupují celou jednu polici v kuchyni, ale to je samé grilování, maso asi na tisíc způsobů a směsi, které nedokážu ani zařadit. Po téměř osmi letech a dvou reorganizacích se v rodném hnízdě nevyznám. Otráveně se vydám k Vietnamcům, u vchodu mě bůhvíproč napadne, co když budou chtít občanku (už ji asi dva roky nikdo nechtěl), vyberu snad vše potřebné a hurá zpátky. Čtyřnožci nevypadají ani po nemírném nakrmení, že by se chtěli uložit, ten psí dokonce spí vestoje, pronásleduje mě kam se hnu a nepochybně se mu uleví, když se usadím se čtivem.

Večerní cvičení se poněkud zvrhne, když si psí miláček vzpomene, že on tu je taky, a začne mi maximálně překážet. To mám za to, že jsem si říkala, kde ho budu hledat a budit na večerní venčeníčko, obleču psa i sebe a hurá ven. Tentokrát dojdeme až za další roh, kde miláčka přesvědčím, že bychom to měli otočit. Peripetiím ovšem není konec, jedno z označených aut bylo souseda, který si na mě počká na schodech a můj prohřešek mi s gustem vytmaví takovými výrazy, že je nemůžu ani opakovat. No, myslím, že to nejsem já, kdo se neumí chovat, jak mi několikrát zopakuje, zvlášť když dojde na výhrůžky pomočením dveří od bytu! Prosmyknu se kolem balíku piv v plastu, který si odložil tak, aby se nedalo projít, ani dobrou noc mu nepopřeju, s úlevou za sebou zamknu a  až pak mi dojde, že jsem nezhasla na chodbě. Zatepla napíšu stížnost mamce a jdu se konečně vykoupat. Chuť dělat něco plodného nebo si aspoň číst mě samozřejmě přešla, a tak zbytek večera bezostyšně proflákám.

Na poslední chvíli si vzpomenu na ptáky, ano, správně, při čištění krmítek nedýchat, uf, mám to za sebou. Po nočním telefonátu s mamkou, kdy toho milého pána odvedle probereme tak, že mu musí pěkně zvonit v uších, spíš v celé hlavě, se začnu konečně chystat do pelechu. Ještě přidat kočkám, aby v noci neotravovaly... Tři hodiny po incidentu spláchnutém další dávkou vína jsem stále tak vytočená, že se mi spát nechce!