Hlavně klid!

Myslíte si, že jste připraveni na všechny potenciální následky svého počínání? Pak se nejspíš ukáže, že jedinec druhu Homo sapiens míní, okolnosti mění a o překvapení není nouze.

(den druhý)

Snídani tady podávají až od půl deváté, tedy se můžu vyspat dosytosti. Před téměř třicetikilometrovým pochodem mě to moc netěší, chtělo by to dřívější start, ale zase se na to pořádně najím. Po snídani se vydám shánět pečivo na oběd, místní smíšené zboží nic moc nemá, musím se projít až do pekárny. Je dobrých deset, když vracím klíč, vyzpovídám se z dnešních plánů a vydám do mlhy.

Proti včerejšku je tepleji, jen ta mlha ne a ne zmizet, spíš začíná padat, a po jedenácté si už hladím labradora u pramene Vltavy.

Než sbalím láhev po napití, osloví mě starší dámy, které jely včera stejným autobusem. Opětovně se zpovídám z plánované trasy, pohled na jejich padající sanice mi ale nedovolí popsat ji celou. Na Bučině vylovím oběd a po něm se lehce ztratím, když se místo na Knížecí Pláně vydám zpět na Kvildu. Naštěstí si omyl uvědomím včas, snad ty sovy na Borových Ladech stihnu! Střídání mlhy a mrholení už jsem přestala registrovat, zato moment, kdy někde před Knížecími Pláněmi začne regulérně pršet, si vybavuju přesně. Nechce se mi znovu bojovat s pončem, navíc už jsem stejně mokrá, a tak jen doufám v odolnost batohu, dokladovky i obalů na techniku. V půl čtvrté jsem u voliér, pršet vcelku přestalo, mají do půl páté, to jsem nemusela tak hnát. Po okouknutí a nafocení sůviček, jedna ze sovic sněžných si dovolí na mě syčet jako kočka, si poručím kafe a dortík v nedaleké kavárně.

Už mě čeká jen přesun do Kubovy Hutě, opakovaně kontroluju mapu, zvlášť když začne opět pršet a značky aby pohledal. Ono už neplatí, že od jedné má být vidět druhá? Po páté mi zvoní mobil, ze zabukovaného penzionu už chtějí vědět, kdy dorazím. Ohlásím se předběžně na sedmou a v pokračujícím dešti metu dolů z kopce, až koleno protestuje.

Místy se objevuje modrá obloha, nutnost zanořit se do temnějícího lesa a další mlhy vypadá až provokativně. Z dálky slyším zahoukání, pak ještě jedno, přidám do kroku, tohle nebyl vlak! Živáčka jsem nepotkala dobu, jen sjezdovky naznačují, že civilizace bude blízko, a po sedmé se opravdu ubytuju v rodinném penzionu coby jediný host. Bunda mi dávno uschla, zavazadla naštěstí nepromokla, sušit je nutné jen jejich povrch. Po strmých schodech slezu z patra, kde mám spát, do koupelny a záhy zděšeně zírám na fialové fleky pod koleny. Hlavou mi proletí hororové scénáře, to snad není možný, dávno mi nebylo tak dobře! Pryč je mátožná únava provázející mě pracovním procesem, navzdory ušlapaným kilometrům bych snad zvládla jít na diskotéku. Po vydýchání za příčinu označím kompresky, modřiny začínají přesně nad nimi, holt si budu muset odpustit pocit lehkých nohou a šlapat bez nich, zdá se mi to nebo ty modřiny mizí? I dnes zalezu na pelech brzy.

/první díl: Kdo si svou dávku nebezpečností nevyrobí včas...