Člověk míní, bagry mění

Slabých dvacet kilometrů, a to ještě s velkou fantazií nakonec v plánu bylo. Jenže nakonec opět bylo, nebylo a co nebylo zejména, tomu se říká nouze o překvapení.

(den pátý)

Rozhodnutí plánované etapy lehce zkrátit a rozvolnit je nevyhnutelné, takže není kam spěchat. Na snídani se dohrabu skoro v devět, jak to tady funguje? Mladá paní u prvního stolu mi ochotně ukazuje, kde co je, párky a vajíčka prý pouze na požádání, najdu stůl označený číslem mého pokoje, nanosím si jídlo a pití a pustím se do toho. Nacpaná se vrátím na pokoj, dobalím a projdu dnešní odpočinkovou trasu, do tří bych měla dojít s přehledem i při pozdním startu. Zamknu pokoj, hned u prvních schodů mi zazvoní telefon, vedoucí oboru ze zdravky, aha, ono je už po prázdninách! Vybrat téma tentokrát nedostanu, než dojdu dolů, probereme věci obvykle zmiňované jen šeptem nejlepší kamarádce či zdravotnickému personálu, upozorním, že jsem na dovolené, a rozloučím se. „Mysleli sme, že přídete na večeři.“ Podotkne mlaďas, kterému vracím klíče a cpu kartu. „Usnula sem,“ vymluvím se, spíš se mi už nechtělo po tom všem znova slézat schody.

Po rychlé návštěvě infocentra na několikátý pokus najdu Coop, je o něco méně vykradený než předchozí dva, tedy až na výběr pečiva. Jak mi předevčírem první obyčejné rohlíky po asi patnácti letech chutnaly, dnes mi z jejich představy div neslezou všechny nehty a jen doufám, že je to opravdu naposledy. Pak už se ploužím směrem k Zadní Zvonkové, opět mi to nejde, jako bych neměla na čem nastartovat.

V půl druhé konečně po několika přestávkách dorazím na místo určení. U Penzionu Marie si v doprovodu skupiny puberťáků na cyklovýletě dopřeju kafe, následně navštívím hřbitov a z popela povstalý kostel a pokračuju dál. Mělo by zbývat jen maličko, ale to bych nebyla já, aby to šlo hladce, na příslušné odbočce jen s úžasem zírám na zavřenou cestu. Zákaz vjezdu by mě nechal chladným, ovšem po zmerčení zákazu vstupu přece jen zaváhám a bagry v akci rozhodnou. Musím to obejít, za bukem vytáhnu mapu, jsem holka šikovná, to dám!

Vytipuju si trasu z kombinace cyklostezek a zcela neznačených cest, s lehkou nejistotou dojdu na místo jistě identifikovatelné a už potkávám jeden náklaďák s posečenou trávou za druhým. Po čtvrtém uhýbání mimo cestu je přestanu počítat, opakujou se nebo ne? Pochod do Přední Zvonkové mi takto trvá skoro dvě hodiny, navíc tam na rozdíl od její Zadní jmenovkyně nic moc k vidění není, i cedule na baru se stylovým názvem „U Kissáka“ hlásá, že mají po sezóně a těší se na nás příští rok. Po silnici-cyklostezce pokračuju do Bližší Lhoty na přívoz, doslova pár metrů před cedulí vedle mě zastaví lesácké auto a mladý řidič mi nabízí odvoz. Vysvětlím mu, že jsem skoro v cíli (haha!) a sunu se dál.

Přívoz, neboli dle cedule převoz, naštěstí jezdí dlouho do večera, z automatu si koupím lístek a v klidu čekám. Na silnici vedoucí k nájezdu se houfují auta, mnozí zjevně profi řidiči předvedou dost primitivní slovní projev. Konečně jsem po půl šesté v Horní Plané, lístek nikdo nechtěl, došlapu nečekanou dálku do města a vydám se shánět ubytování. Vypadá to nadějně, hned napoprvé by to mělo vyjít, jen budu muset počkat po obsloužení restaurace. Už se vidím s nebezpečně dobře vypadajícím pivem u stolu, když paní vyřkne k zaplacení o dost vyšší částku, než původně avizovala. Se skrývanou otravou se rozloučím a vlezu do retro vypadajícího průlezu hlásajícího „zimmer frei“.

Cena je tady únosnější, ale na pokoji mě zarazí jediná přístupná zásuvka v koupelně a prakticky nefunkční wifina. Nenadělám nic, jako prevenci dalšího blbého startu si dám proteinovou tyčinku a poprvé od prvního dne se začtu do Čokoládového průšvihu. Aha, ještě naplánovat další den bych asi měla...

/předchozí díl: Mlžně do toho!