Absťák

Dal se čekat. Vlastně je divné, že nepřišel už dřív. Protože... Kolikrát jsem za poslední dny měla svoji obvyklou dávku? Jednou? Dvakrát?

(den jedenáctý)

Budím se překvapivě brzy, zpocená a opětovně s bolavou hlavou. Tolik jsem toho přece nevypila, a tak hnusné to pivo taky nebylo. Bolest tentokrát neodezní ani po napití a rozproudění krve vyhrabáním se z postele, zjevně mě dohnal po většinu dovolené snížený přísun kofeinu. Dost po osmé se konečně doplazím na snídani, jsem zjevně na dlouho první, pan majitel mě ubezpečí, že prostřený stůl je celý jen můj. Po včerejší dohodě mi nepřipravil salámy, za což jsem vděčná jen o maličko méně než za osobně naservírované kafe. Nacpaná se vrátím na pokoj, sbalím se a zkontroluju trasu poslední za řeč nestojící etapy. Hlava mě bolí pořád, jen o něco míň, v půl desáté vracím klíče, platím a vydávám se dál. Včera jsem si stačila všimnout, že ani tady není kde nakoupit, snad to půjde někde cestou. Až na ulici si uvědomím, že mi to pivo zapomněl naúčtovat, navzdory své poctivosti víc než jen hraničící s blbostí se nevrátím a vydám se na Kraví horu. Lesáci u náklaďáku na mě pořvávají, že by do toho kopce nelezli, jednou mě zmate červenobílá páska, několikrát chybějící značení, ale nakonec se k rozhledně po mírném horolezování dostanu. Z výšky se mi zamotá hlava už na zemi, přesto odhodlaně vyrazím na výstup.

Nekoukat dolů, nekoukat dolů, k vylezení neubývá, uf, najednou jsem nad stromy a vrchol je ještě o pořádný kus výš. Dálavy jsou zahalené závojem oparu, při slézání málem vrhnu, a najednou je čas na krátký odpočinek pod přístřeškem dole. Na svačinu toho moc nemám, ale tak sestup do Dobré Vody by neměl být dlouhý. Není, ale stejně zvládnu sejít ze značky. Množství lidí a psů na cestě naznačuje, že něco významného nebude daleko, a za pravého poledne sejdu k majestátnímu kostelu.

Připadám si ve sportovním a ne zrovna čerstvě vypraném oblečení nepatřičně, když vstupuju do svatostánku a zapaluju svíčku za ty generace, co ještě věřily. U kohoutků na místní vodu jsou fronty, no aby ne, když si tam lidi jezdí s plnými auty barelů, že jinou vodu nepijou. Projdu celou vesničku tam a zpátky, ale obchod nebo aspoň otevřenou restauraci nenajdu, budu muset vzít zavděk tou zahrádkou u kostela. Jako první si poručím pořádné kafe, nabídka jídla sestává z párků a klobás a musím se spokojit se sušenkami. Zatímco si namlouvám, že Delissa a cosi jako Tatranka za oběd vydají, vypiju kafe a bolest hlavy konečně zmizí. Zaplatím svou útratu a vydám se dál do Horní Stropnice. Lesem, loukou, polem a nakonec po silnici tam dorazím před druhou a přímo zajásám nad šipkou ukazující na Coop, za dozoru místních důchodců a mamin se vydám koupit si konečně něco normálního. Úlevou se mi málem podlomí kolena, hned poté se musím ovládat, abych to tam nevykoupila celé, ještě musím dojít do Nových Hradů a tam navíc taky půjde nakoupit. V parku u kostela si vyberu jednu z volných laviček a vytáhnu část úlovků, chleba, byť balený, je úžasná věc!

V Nových Hradech bych mohla být za chvilku, ať už po silnici či Terčiným údolím, ale chci se podívat na okolní zaniklé osady. Mezi poli na mě pokřikuje skupina dětí, asi ze mě mají zážitek, v klidu si projdu Vyhlídky, Mýtiny tvořené dnes jen kapličkou a Veveří s dominantním kempem. Čas se definitivně nachýlil, k cíli zbývá kousek, třeba ještě stačím zajít do kavárny Kousek pod hradem. V půl páté v dobrém rozmaru minu Zevlův mlýn sloužící jako atrakce a penzion a před pátou mě vítá známé město.

Zastavit se na kousek něčeho už nestihnu, zrovna zavírají, tak se vydám rovnou shánět ubytování. I tady není zavřené zařízení neobvyklým jevem, následně se na tři snad otevřená nedozvoním a ve velkém hotelu je plno. Místní čumilové pomlouvající před jednou z hospod Pražáky se musí dobře bavit, jak courám sem a tam. S mobilem v ruce se svalím na jednu z mála nenatřených laviček v parku a využiju vcelku osvědčený Booking. V klidu si dám Pod Radnicí jídlo, během kterého vymotám z vlasů další klíště, a vydám se do zamluveného apartmánu. Zvoním ze špatné strany, ale prý se nic neděje, provedou mě na tu správnou a bludištěm chodeb do pokoje. Pán, prý syn majitelky, je mírně zmatený a nakonec musí k dopočtení konečné sumy posloužit kalkulačka v mém mobilu. Ven oslavovat poslední večer dovolené se mi už nechce, na skříni s domácím řádem najdu heslo na překvapivě dobrou wifinu a po sprše se dám do balení. Než dorazím Čokoládový průšvih, je dávno čas jít spát.

/předchozí díl: Pustinou až na doraz