„Tanec je řeč beze slov.“ (Pamela Brown?) Milá Pamelo, to je sice pěkný, ale já mám občas problém mluvit s lidma jen tak, natož když jim zrovna šlapu na nohy nebo dávám loktem do zubů.
Kde jsem to jenom minule skončila? Jo vlastně už vím, nejsem srab, nejsem srab... Sorry lidi, tak trochu srab jsem. Ale ne dostatečný na to, abych se 8. března 2017 nerozjela ztrapnit na taneční parket. V Den D moje katastrofické scénáře nabíraly slušný obrátky. Sál zaplněný samými ženami. Sál s lidmi, kteří by z fleku vyhráli Star Dance. Namachrovaní lektoři s rákoskou v ruce trestající každej můj špatnej pohyb...
Klasika. Moje suprové a zcela zcestný vize vůbec neodpovídaly realitě.
Lektoři?
Pocity při (po) první lekci?
- Nejsem srab. Jsem BLÁZEN.
- Proč sakra musí být v tom sále po celém obvodu zdí umístěná obří zrcadla?
- Jaj, ono se fakt tančí s chlapama.
- Oj, ono se u nich musí být fakt blízko. Teda spíš blizkoučko.
- Honza, Martin, Ondřej, Petr, Pavel, Tomáš: opravdu nemám paměť na jména.
- Co je to rytmus?
Mohlo by se zdát, že u mě převažovaly pouze negativní emoce a pocity. Bude to zřejmě tím, že jsem už odjakživa rozenej negativista a pesimista. Teď budu znít hodně masochisticky. Ono mě to chytlo. No dobře, ne chytlo, ale tak nějak tahalo za nohavici a slabým hláskem šeptalo: „Ne, Kláro, nevykašli se na to, jsou tady fajn lidi.“ Kupodivu jsem se nezachovala jako pokaždé, že od problému klasicky Klárovsky uteču. Už tehdy jsem použila volební motto TOP 09 „Neuhneme“. Tož neuhnu. Snad. Ale taky jsem jaksi nechtěla vypadat jako looser před okolím, které jen nad mým tanečním lamentováním potutelně nadzvedávalo obočí čekajíc až budou moci slavnostně s fanfárami bouchnout šáňo se slovy "Jsme říkali hnedka, že s tím dřív nebo pozdějc sekneš."
Takže, dámy a pánové, prostě jsem se dobrovolně, týden co týden, chodila mučit do tanečního sálu, s tajnou (nebo marnou?) nadějí, že se moje moje taneční schopnosti posouvají odsud:
K tomuhle:
Aby toho nebylo málo, tak nějak uvědomila, že bych měla asi trochu pohnout s bakalářkou. Zajímavým faktem bylo, že se mi tancování zdálo zábavnějším a zajímavějším než jakési trapné lejstro, kterým jsem jakože měla úspěšně zakončit svou vysokoškolskou pouť v žurnalistických končinách.
Počet konzultací s vedoucí mé práce bakalářské práce ke 26. dubnu 2017 = 1. Počet absolvovaných tanečních lekcí ke stejnému datu = 8. Chuť zapsat si Mix II. maximální, chuť napsat 10 000 slov včetně mezer minimální. KK: kritický květen. Naděje na úplné odevzdání hrubé verze se limitně blíží nule. Zjišťuji jednu věc. Tanec mě ohromě motivuje. Místo toho, abych plakala nad svou neschopní a ohromujícími prokrastinačními předpoklady, se do věcí zakusuji víc jak pitbull.
Píšu, abych tančila, tančím, abych psala.
A abych se nezbláznila úplně, protože přece už jsem blázen na celých 99,99999 %.
2. května 2017: Odevzdávám nekompletní paskvil na tuti přesvědčená, že bez tvůrčí části mi určitě v ISU za předmět Seminář k bakalářské práci II. neobjeví ZZ (rozuměj zelené Z). Ve středu 3. května 2017 přijíždím z menzovního oběda s myšlenkama na začínající druhý cyklus tanečních lekcí. Zapínám informační systém. ZZ. Určitě se musela splést. Čumím jako vyoraná myš. Třeba se zelená do večera změní do červena. Nezměnila. Bájo, ale jak napsat pět publicistických rozhovorů do tvůrčí části za necelé dva týdny? Sakra, došla jsem salsovým, bachatovým a (občas) kizombovým krokem až sem, tak to krucipísek jen tak nazabalím!
Vzpomínám si na jednu květnovou středu. Musela jsem vstávat nekřesťansky brzo, abych byla už časně ráno ve městě vzdáleném 80 km od místa vysokoškolských studií. Už v poledne jsem byla totálně vyflusnutá. Naflákat si víc než jeden rozhovor na jeden den nebyl ale vůbec dobrý nápad. A pak si vzpomenu. Dneska ještě tančím! Moje myšlenka však nebyla ve stylu, jak se omluvit a nedorazit, ale jak tany tany stihnout. V pět totálně kaputt s náladou na bodu mrazu dorážím do tanečního sálu. Rozcvička. Moje pohyby se táhnou jak sopel. Mračím se na celý svět (ale hlavně na mé taneční partnery). Myšlenky ne a ne se oprostit od proklaté (či prokleté?) bakalářky. Jak lekce postupuje, únava paradoxně ustupuje. Téměř konec. Lektor R.: „Tak a teď se na závěr naučíme děsně těžkou, ale fakt jakože hodně obtížnou, figuru, vůbec si nejsem jistej, jestli ji, děcka, zvládnete. Otočte se k sobě čelem a...“
Zkrátka:
----------------------------------------------------------
(Pokračování příště... #tobecontinued)
