Přijít k tanci jako beznohý na parket 1

Ne. Nechodila jsem na gymplu do tanečních. Ne. Nebyla jsem na maturáku, protože nenávidím šaty a vysoké štekle. Ano! Na mý starý 24letý kolena jsem se rozhodla začít frajerům šlapat na nohy.

Začněme hudebním hluchem, jehož jsem pyšná majitelka už od základky. Výběr co nejníže položené lidové písně na hrdé a ani omylem stydlivé přezpívání před celou třídou padnul jako každý rok na hitovku o dvou sličných pannách, které hrály v kostku na jakémsi mostku. Učitelka hudebky dávajíc mi klasicky jedničku z milosti podotýká, že by se má kariéra sólové pěvkyně měla spíše ubírat směrem k repu, protože jsem příběh o dvou holkách, které se nakonec z toho mostu shodily, spíš zarecitovala bez ohledu na rytmus a tempo písně.

O dvanáct let později usedám do hlediště brněnského Divadla Bolka Polívky, abych zhlédla hru The Naked Truth - Odhalená pravda. Parta obyčejných ženských se v ní rozhodne tančit na tyčích. Ne, opravdu se z nich nestanou prostitutky. Jen se zažerou do sportu zvaného pole dance. Jakože cože? Ty herečky na té tyči fakt válí! Odcházím z představení plná inspirace. Když můžou ony, proč ne já? Vzhledem k faktu, že na tyč nevyšplhám, ani kdyby mě zespodu tlačil vysokozdvižný vozík, pole dance vyškrtávám ze svého seznamu rychlostí blesku.

Přemýšlím dál, až se mi z kebule kouří. Vzhledem k upřímnému a dlouhotrvajícímu odporu k nóbl oblečení (vysoké podpatky nevyjímaje), zavrhuji i klasické taneční pro vysokoškoláky/dospělé. Tak nějak náhodou, po dnech googlování, narážím na taneční studio, kde prý zapracují každé dřevo (Hned si hledám tabulku tvrdost dřeva, a zjišťuji, že budu někde mezi habrem, akátem a tisem). Kde nepotřebuji vlastního tanečního partnera. Navíc v pokynech stojí: „Vezměte si na sebe jakékoliv pohodlné oblečení.“ Heuréka!

Nastává březen 2017. Píšu bakalářku. Nebo se spíš jen tak tvářím. Ale místo toho přemýšlím nad tancováním. Ne, dost prokrastinace při výběru nejvhodnějšího trsání! Dám si prostě MIX I. Hyň sa ukáže. Třeba to nebude tak děsný.

Den před začátkem lekce numero uno zapínám nervózně internetový prohlížeč. Tak se těm třem tancům podíváme na zoubek. Youtubuji salsu. Zdá se to býti normálním, ač hodně rychlým, latinskoamerickým tancem. Jasný, ten znám přece ze StarDance! Dobře. Falešně ukolébaná známou salsou, píšu bezmyšlenkovitě název dalšího. Bachata? Guys, I have no idea. Tak si jdeme pustit video:

Sakra! sakra! A ještě jedno velké SAKRA! Čemu jsem se to upsala?!? No, nebudu zmatkovat předčasně, pustím si ještě ukázku kizomby. Kdo ví, třeba ta bude trochu méně kontaktní. Tj. třeba se aspoň u ní nebude zapotřebí, aby „žena oblézala chlapovi nohu", jak trefně poukazují všichni v okolí, kterým ukázku bachaty pouštím. Here you are, ladies and gentlemen:

LOL, LOL, LOL. Ale teď vážně: významné odkašlání!

Já, která, mám sámošce problém oslovit prodavače s dotazem, kde mám najít sáčky do odpaďáku? Já, která celé tři roky na bakaláři piluju s velkým sebezapřením oční kontakt, mluvení před publikem a vůbec celý sociální kontakt s ostatními smrtelníky, se dám na tuhle šílenost? Sice jsem nebyla v tu dobu zpěvačka, ani herečka, ba ani tanečnice. Jedno jsem ale věděla na 350 %. Že jsem nebyla (vlastně NEJSEM) srab...

----------------------------------------------------------
(Pokračování příště... #tobecontinued)