Jsme zastánci velkých emocí na divadle, říká Petr Halberstadt

Před více než rokem se na brněnské kulturní scéně objevilo nové divadlo, které našlo zázemí v Divadle Bolka Polívky. Právě zde také proběhl rozhovor s Petrem Halberstadtem, jedním ze zakladatelů StageArtCz.

Jak se tak stane, že si herec založí vlastní divadlo?

Nevím, jak se to stane, ale nám se to stalo. S Radimem Fialou, což je jeden ze spoluzakladatelů naší divadelní společnosti StageArtCz, jsme si řekli, že už jsme ve věku, kdy bychom nemuseli být výhradě pod vlivem institucí a režisérů a že nás snad naše profesní zkušenosti opravňují zkusit divadlo, jak ho cítíme my. To byl ten prvotní a hlavní impuls, proč jsme se rozhodli založit vlastní divadelní společnost.

Zázemí vašemu divadlu poskytlo Divadlo Bolka Polívky. Proč se vaše divadlo jmenuje právě StageArtCz a nenese přívlastek vašeho jména podobně jako to Bolkovo?

Bolek je samozřejmě, v tom pozitivním slova smyslu, jiná váhová kategorie. Je to velmi výrazná a velká osobnost. Ale my jsme chtěli spíš něco, co by nás definovalo obecněji. Navíc nejsme autorské divadlo, na rozdíl od Bolka Polívky, který se na něj právě hodně koncentruje. Zvolili jsme tedy takový obecnější název – StageArtCz. Název je v angličtině, protože se netajíme inspirací k anglosaské dramatice a vůbec je nám velmi sympatické britské divadlo. Myslím si, že tohle zaměření se tak trochu vymyká v rámci divadelní mapy České republiky, protože tady se divadla spíše snaží orientovat například na německou dramatiku, která je teď takzvaně moderní a cool. Nám naopak přijde, nechci však paušalizovat, že, co se tady prezentuje je takové odtažité, chladné a bez emoce. My jsme zastánci velkých emocí na divadle.

U obou her, které StageArtCz prozatím uvedlo, figurujete na pozici režiséra. Plánujete režírovat všechny představení nebo ke „kormidlu“ pustíte časem i někoho jiného?

(smích) To je samozřejmě věc budoucnosti. Nikdy neříkej nikdy. Rozhodně nemáme stanovené nějaké dogma nebo diktát, že to musí režírovat zrovna Halberstadt. Ale na druhou stranu máme jednoznačnou vizi, jak chceme divadelní představení dělat. Přišlo by nám tedy zbytečné tlumočit to nějakému režisérovi, aby vlastně udělal, co chceme my. Je nejjednodušší realizovat si to sami podle našich představ, a proto režíruju já. Ale nikde není řečeno, že to tak bude napořád.

Když už jsme u té režie, držíte nad svými kolegy pevnou vůdcovskou ruku a jdete si za svou vizí nebo máte spíš herce jako parťáky a spolutvůrce dané inscenace?

Snažíme se dělat takzvané herecké divadlo, kdy klademe velký důraz na právě na herectví, na herecký výkon. Moje celoživotní poslání je dokázat, že herec není pouze marioneta, ale že je tvůrčí součást představení. Musí se využívat kreativita herce a rozumní režiséři, se kterými jsem se setkal, vědí, že základ inscenace je dobré herecké obsazení. Herce nebo herečky vnímám jako spolupartnery při realizaci. Jsem velmi rád, když jsou aktivní a kreativní. Když přichází se svými plodnými myšlenkami.

7. března měla premiéru hra Like Shakespeare, která je určená zejména pro mladší publikum jako přiblížení osoby nejznámějšího dramatika všech dob. Když se vrátíte do svých mladých let, kdy jste poprvé navštívil divadlo? Chodil jste do něho často a rád?

Pamatuji si svůj první divadelní zážitek. Zcela zásadně mě ovlivnilo, když mě vzal dědeček v sedmi letech do divadla. Viděl jsem pohádku Míček Flíček. Ten svět mě uchvátil, jak to působilo zcela realisticky. Byl jsem vtažen do příběhu. V době puberty se moje divadelní návštěvy začaly zintenzivňovat. V Liberci, odkud pocházím, jsem do Divadla F. X. Šaldy chodil velmi často a přátelil jsem se tam s herci. Okouzlilo mě to a pohltilo.

Vystudoval jste brněnskou JAMU. Byla to pro vás jediná volba nebo jste zvažoval nějaké další vysoké školy?

Ne, ne… Měl jsem jen JAMU. Vsadil jsem všechno na jednu kartu.

Naplnilo studium vaše očekávání, která jste měl před nástupem?

Byl jsem prakticky nepopsaný list papíru. Neměl jsem tedy moc nějaká očekávání. Hlavně jsem měl štěstí na skvělé pedagogy. Učil mě pan Lakomý, pan Dufek, Zdeněk Dvořák nebo pan profesor Hajda. Tihle pedagogové mi hodně dali. Pro mě JAMU splnila svůj účel a jsem rád, že jsem ji mohl navštěvovat.

Kromě toho, že režírujete a hrajete ve StageArtCz, účinkujete v mnoha představeních v Národním divadle Brno či tady u Bolka. Zbývá vám při takovém pracovním vytížení vůbec čas na rodinu?

Tak je to horší, ale lhal bych, kdybych řekl, že jsem 24 hodin v práci. Nejsem robot. Samozřejmě času by mohlo být víc, ale nemůžu si stěžovat. Jedna z mála výhod divadelního života je, že mám rok co rok prázdniny. Vlastně od školky až doteď mám prázdniny. Ten čas s rodinou si vynahradím třeba v létě.

Vím, že máte dceru Nikolu. Kolik jí je a má také našlápnuto uměleckým směrem?

Nikolce je šestnáct. V současné době je gymnaziální studentka. Byť něco tu a tam prohodí, že by se chtěla múzám věnovat, tak já to příliš vážně neberu. Je ještě v mladém věku, kdy se člověk ještě tvoří a hledá… Uvidíme, co čas přinese.

Máte zajímavou barvu hlasu. Věnujete se dabingu?

Dabingu se nevěnuji, ale hodně mě využívají jako, řekněme, „reklamní hlas“.

I díky vašemu hlasu působíte velmi charismaticky. Jak to máte s fanynkami? Poznávají vás třeba na ulici nebo v obchodě?

V tomto případě používám oblíbenou větu Radima Fialy: „Zašlá sláva bez talentu.“ Samozřejmě se stane, že mě tu a tam někdo pozná. Občas mi přijde nějaký dopis nebo e-mail – takže normální život brněnského divadelního herce.  

Občas se stane, že herec či herečka dostane od fanouška na děkovačce netradiční dárek. Dostáváte od fanoušků tradiční věci jako kytici, bonboniéru nebo nějakou láhev nebo vás na děkovačce někdy překvapil nějaký netradiční dárek?

Takové ty tradiční dárky, které jste jmenovala, samozřejmě dostávám. Ale něco netradičního…? Jo, jednou jsem dostal klobásovou květinu. Pugét, který byl celý složený z klobás.

Zdá se, že zdárně odoláváte lákadlu nekonečných seriálů ve stylu Ulice apod., na rozdíl od některých vašich hereckých kolegů. Chodí vám nabídky?

Občas jsem se v nich mihnul. Spíše mám štěstí, že když už se objevím v nějakém seriálu, tak je to opravdu kvalitní televizní dílo. Za zmínku stojí České století, kde jsem hrál v režii Roberta Sedláčka politika Mlynáře. Z poslední doby bych určitě jmenoval seriál Mamon z produkce HBO, který režíroval Vladimír Michálek.

Když už jsme u televize, koukáte se na ni, máte na to čas?

Na televizi se moc nedívám. Ale když už, tak s chutí sleduji zahraniční televizní seriály. Aktivně se zaměřuji na dění v anglosaských televizích. Myslím si, že v současné době se televize stává docela důležitým médiem, kdy pomalu ohrožuje film jako takový. Spousta filmových herců se orientuje právě na televizní tvorbu. Podle mého názoru má televize jako médium obrovskou budoucnost.

Zaregistrovala jsem, že jste si před nedávnem založil účet na facebooku. Dlouho jste mu odolával. Co vás přimělo k tomu si ho založit a jaký na něj máte obecně názor?

Všimla jste si správně… (smích) Dlouho jsem odolával. Byl jsem zapřisáhlý odmítač facebooku. Ve chvíli, kdy jsme si založili vlastní divadelní společnost, tak jsem velmi rychle pochopil, že facebook je velmi účinné médium na sdílení informací a na to dát o sobě vědět. Takže mě k tomu přiměla čistě pragmatická, pracovní pohnutka. Učím se žít ve světě facebooku.

Blíží se Velikonoce. Jak je trávíte? Dodržujete tradice (pletení pomlázky, mrskání žen…) nebo velikonoční svátky vidíte jen jako příjemné volno?

Velikonoce jistě mají určitou slavnostní atmosféru, ale mně to vždycky přišlo, s prominutím, takové morbidní. Jednak se „mlátí“ ženy, a jednak se oslavuje smrt člověka. Nepřišlo mi to nikdy nijak radostné. Na druhou stranu člověk tak nějak cítí jaro ve vzduchu, připraví se nějaké slavnostní jídlo… Letos budu trávit Velikonoce pracovně. Na Bílou sobotu hrajeme právě tady, v Divadle Bolka Polívky, jednu z našich her – K-PAX, Svět podle Prota. Pokud někdo také není velkým slavitelem Velikonoc, tak ho zvu 26. března na K-PAX.

Petr Halberstadt (nar. 28. září 1970)

Rodák z Liberce vystudoval Divadelní fakultu Janáčkovy akademie múzických umění. Od roku 1993 je členem činohry Národního divadla Brno, kde ho diváci v současné době mohou vidět ve hrách, jako Je třeba zabít Sekala, Hostina dravců nebo Romeo a Julie. Účinkuje také v Divadle Bolka Polívky, které poskytlo zázemí divadelní společnosti StageArtCz, kterou v roce 2015 založil se svým kolegou Radimem Fialou.

(Rozhovor byl uskutečněn dne 15. března 2016 v rámci předmětu ZUR 108 Publicistické žánry v tištěných médiích vyučovaném na brněnské Fakultě sociálních studií. S laskavým svolením zpovídaného je umístěný na tomto blogu.)