Mělo to být splnění mého celoživotního snu. Miluji Francii, se kterou vnitřně souznívám natolik, že při každé její návštěvě mám pocity, které zažívá člověk při návratu domů po dlouhodobém odloučení.
Jižní Francie tzv. Cote d´Azur byla proto snovou rodinnou dovolenou. Těšila jsem se, že procestujeme celé pobřeží od Monte Carla po Saint -Tropez a dále pak severněji také Provence. Po večerech jsem snila o voňavých křupavých bagetách, výborných sýrech, tenoučkých palačinkách, mořské vůni, plážové pohodě, levandulových polích a místech, v nichž se odehrávaly filmy mého dětství s miláčkem Louis de Funésem v hlavních rolích.
Zpočátku vše vycházelo přesně podle plánu. Vyrazili jsme směr Nice, místu našeho pobytu. Cestou jsme se zastavili na skok v Benátkách a Veroně, kde jsme se příjemně naladili a pak pokračovali k cíli.
Nice nás přivítala rozpálenými ulicemi, nádherně čistým, skutečně azurovým mořem a příjemnou atmosférou. První dny jsme strávili odpočinkem u moře.
Už zde jsem si uvědomila, jak moc je člověk poslední dobou ve Francii svázán strachem. Neustálá ostražitost je všudypřítomná. Podezíravé pohledy směrem k osobám, jež se svým chováním vymykají, ohlížení se, kontrolování situace, musím říct, že jsem si chvílemi připadala jako paranoik. Snažila jsem se nepodléhat tomu, ale stále ve mně byla neidentifikovatelná stísněnost a úzkost.
A to i přes skutečnost, že ve srovnání s Paříží je zde muslimů minimum (respektive na místech, která běžně navštěvují turisté, nejsou k vidění). Z národností zde převládají Francouzi a Rusové.
V následujících dnech jsme začali podnikat plánované výlety. Byla jsem nadšená. Místa, která jsme navštívili, naprosto předčila má očekávání. Francie je zkrátka nádherný kus země a ani trochu se nedivím francouzské hrdosti a patriotismu.
O to bolestnější pro mě byl závěr dovolené. Když jsme navečer 14.7. opouštěli pláž, byla kolonáda v plných přípravách na večerní slavnost dobytí Bastily. Jedná se o jeden z nejvýznamnějších francouzských svátků, ne-li vůbec nejvýznamnější. Plně charakterizuje jejich hrdost na svobodu, rovnost a bratrství. Auta měla uzavřený průjezd plastovými zábranami, u kterých stáli tři policisté, podél chodníku začali prodejci stavět své stánky s občerstvením, cukrovinkami a různými dárkovými předměty, stavěla se podia pro hudebníky. Těšili jsme se, jak si to večer báječně užijeme. Projdeme se kolonádou, dáme si něco dobrého, poslechneme si hudbu a nasajeme trochu té slavnostní atmosféry…. A na závěr velkolepý ohňostroj.
V tu chvíli jsme ještě netušili, že se celý večer změní v horor. Díky andělovi strážnému, který nad námi musí určitě držet ochrannou ruku, jsme se o celé události dozvěděli až v brzkých ranních hodinách, poté co nám celá vyděšená volala z Čech máma a ptala se, zda jsme v pořádku. Ano, byli jsme. Z ohňostroje jsme instinktivně odešli cca 3 minuty před tím, než došlo k útoku. Měli jsme štěstí, ne tak ale spousta dalších bezbranných lidí a malých dětí, jejichž život zde vyhasl. Je těžké představit si, jak musí být rodinám, které sem, na krásné azurové pobřeží, přijeli strávit prázdniny a domů se již nevrátí v plném počtu. Jak je rodičům, kteří zde přišli o své dítě, rodinám, které se těšily na návrat svých blízkých z dovolené a kterého se již nikdy nedočkají.
Je pro mě nepochopitelné, jak k něčemu takovému vůbec mohlo dojít. Proč bylo na místě tak málo policistů a jak je možné, že se takto mohl na kolonádu dostat kamion, když byl provoz uzavřen i pro osobní auta. Nedokážu se vyrovnat se skutečností, že se takové věci mohou dít v dnešním civilizovaném světě.
Hlavou se mi honí myšlenky na člověka, jež dokáže sednout za volant a srážet lidi jako kuželky. Najíždět do dětí, když i on sám je trojnásobným otcem.
Co je to za člověka, který postrádá základní lidské vlastnosti jako je soucit, pokora a svědomí.
Člověk bez těchto vlastností není člověkem a ve společnosti lidí by pro něj nemělo být místo.
Bohužel je takových „nelidí“ mezi námi již obrovské množství. Jsou rozlezlí po celé Evropě.
Evropa svou úlohu v otázkách bezpečnosti prohrála na plné čáře. Je jasné, že v tuto chvíli se proti islámskému moru nedá již účinně bojovat.
15.7. odpoledne patřily mé myšlenky madam Merkelové. Když jsem viděla mrtvá těla za plentou, ulici plnou krve, svíček, květin, koukala do plačících očí lidí, které jsem na ulicích míjela a cítila strach a beznaděj, vznášející se nad celou Nice, ptala jsem se v duchu sama sebe - pro tohle všechno vítala uprchlíky do Evropy?
Proto, aby mohli bezbranní lidé umírat? Abychom žili v neustálém strachu? Báli se cestovat a chodit se bavit mezi lidi?
Nabízí se zde myšlenka, zda není paní Merkelová srdcem blíže k islámu nežli k evropské kultuře (o druhé možnosti - jejím duševním zdraví nechci spekulovat).
U mě docílila jediného. Zabila ve mně veškerou toleranci.
Je pleure pour vous – France!
