Jsi normální?

Z rohu třídy, patřící třeťákům, se najednou ozvala tříštivá rána. Učitelka pozvedla hlavu a vyděšenýma očima pátrala po jejím zdroji.

Pod lavicí vykoukla hlava, patřící Radimovi. „Paní učitelko, mně uklouzla noha a vrazil jsem do květináče“, snažil se vysvětlit pohromu v podobě změti střepů, hlíny a povalující se kytky na zemi.

„Zase ty, .... proč pořád tak strašně zlobíš“, křičeli na Radima děti. Se sklopenýma očima a se slzy na krajíčku uklízel následky své srážky s ozdobou třídy. Děti okolo něj běhaly, občas do něj některé strčilo a neodpustilo si zlou narážku.

Začala hodina matematiky. Paní učitelka vysvětlovala novou látku a následnou samostatnou prací zjišťovala její pochopení.

Radim spočítal první příklad a pak ho od počtů vyrušil vrabčák, který se usadil za oknem třídy. Radim ho pozoroval a přemýšlel o tom, jak báječný život takový ptáček má. Absolutní svoboda, volnost pohybu, nemusí sedět ve třídě a místo toho si létá po okolí.

„Radime, kam se zase díváš? Pracuj!“ vyrušilo ho ze snění napomenutí učitelky.  Po spočítání dalších dvou příkladů se zadíval na obraz, visící vedle tabule. Byla na něm zvířátka v lese. Prohlížel si veverku, louskající na větvi oříšek a hluboké oči srnky stojící pod ní. „Paní učitelko, Radim zase nepracuje, má spočítané jen tři příklady“, vyhrkla Radimova sousedka. Minutu na to zazvonilo. Radim odevzdával svou práci jen ze čtvrtiny hotovou. Ještě, že to tentokrát nebylo na známky. Konečně se dočkal přestávky, to sezení bylo úmorné. Rozběhl se po chodbě směrem k záchodkům. Utíkal a už si v hlavě představoval, co bude dělat  po skončení školy. Půjde si s klukama zahrát fotbal na hřiště a večer si to rozdá se zombíky na playstationu.

 Z úvah ho vytrhnul náraz a nesnesitelná bolest hlavy. „Jaaauuuu, kam koukáš pitomečku“, ozvalo se pod jeho nohama. Nakoukl dolů a uviděl svou spolužačku, z jejíhož nosu prýštila krev.

Zase ten Radim, zlobila se paní učitelka. „Takhle to dál nepůjde, budu si muset pozvat tvé rodiče“.

Radim seděl jako přikovaný a nechápal, proč má právě on takovou smůlu. Vždyť se tolik snaží a ta smůla se mu doslova lepí na paty. Tak moc by chtěl být oblíbený. Namísto toho na něj všichni jen křičí. Ve škole paní učitelka a spolužáci, doma rodiče. Neustále poslouchá jak je strašný a měl by si vzít příklad ze svého staršího bratra. Modřiny od vařečky, se kterou mu táta pravidelně tancuje po zadku, už ani nepočítá. Vlastně nemá ani pořádného kamaráda. Cítil se tak strašně sám a celý život vnímal jako obrovskou nespravedlnost.

Přišel pátek třináctého.

Už to datum ho mělo varovat, že se opět stane něco nepříjemného.

Ve škole ten den rozebírali rčení „Co na srdci, to na jazyku.“

Paní učitelka vysvětlovala dětem, že nemohou říci vše, co jim přijde na jazyk a že musí vždy pečlivě volit slova, aby jimi druhému člověku neublížili. Nakonec si každý nakreslil na papír velké srdíčko a nastalo putování po třídě od lavice k lavici, kdy každé dítě mělo možnost správnou formou napsat svému spolužákovi do jeho srdíčka, co se mu na něm líbí, popřípadě nelíbí.

Když se Radim vrátil do lavice a podíval se na své srdíčko, sevřelo se mu srdce a měl co dělat, aby se nerozplakal. Žádné dítě mu nenapsalo nic pěkného. Z papíru na něj koukala slova „zlobíš, jsi zlý, neposloucháš, nedáváš pozor, nepracuješ…..!" Vždyť  nic z toho není pravda. Své spolužáky má moc rád a nikdy nechtěl nikomu z nich ublížit. Také ve škole se snaží, chce mamince udělat radost hezkými známkami.

Po návratu domů utíkal do svého pokoje a snažil se vyplakat ze sebe všechnu tu křivdu a bolest.

V tomto stavu ho po svém návratu z práce objevila maminka. Objala ho a zeptala se co se mu stalo. Radim jí vše vyprávěl. Jak jsou na něj všichni zlí, nikdo ho nemá rád, nikdo se s ním nepřátelí, všichni na něj křičí, jak se mu nedaří mít hezké známky i když se moc snaží. Sám sebe popisoval jako neschopného, hloupého a divného.

Mamince bylo moc smutno, když slyšela svého malého syna, jak se trápí a jak negativně sám sebe vnímá. Rozhodla se vyhledat odbornou pomoc psychologa.

Za měsíc nastal den návštěvy psychologické ordinace. Tento den měl pro Radima patřit k těm nejhezčím za poslední měsíce. Měl se dozvědět, že není ani trochu divný a za to, že se mu v některých věcech nedaří, nemůže. Po vyšetření byla matce sdělena diagnóza ADHD, tedy porucha pozornosti, v Radimově případě spojena s hyperaktivitou. Paní psycholožkou byly popsány důvody Radimova chování a jeho neúspěchů v sociálním prostředí a navrhnuty další postupy, které měly Radimovi pomoci.

ADHD –  dříve známá též jako hyperkinetická porucha nebo LMD (lehká mozková dysfunkce),  je anglickou zkratkou názvu attention deficit hyperaktivity disorder neboli poruchy s deficitem pozornosti a hyperaktivitou. Označuje onemocnění způsobující obtíže se soustředěním, nepřiměřeně zvýšenou aktivitou a impulzivitou dítěte.

V dnešní době je velké množství dětí s touto diagnózou. A netrpí tím pouze ony, ale rovněž jejich rodiče, kteří jsou často nespravedlivě viněni ze špatné výchovy.

Důvodů, proč počet dětí s touto poruchou narůstá může být více. Přes genetické, psychologické, neuroanatomické a neurofyziologické až po aditiva a barviva ve stravě.

Rodiče těchto dětí to určitě nemají jednoduché. Tak, jak jsou děti obecně pro své rodiče solí života, jsou tyto děti nejen solí, ale rovněž pepřem. Své rodině dokážou občas život silně okořenit.

 Stále jsou to však děti, lidské bytosti se srdcem a city, které bývají v jejich případě, bohužel velmi často, zraňovány přístupem okolí.

Je potřeba uvědomit si, že tyto děti za svou poruchu nemohou a chápat a respektovat její projevy, stejně jako dokážeme respektovat člověka bez končetiny, s poruchou zraku a jiným postižením, i tato porucha má svůj biologický základ a děti s tímto syndromem si zaslouží ohleduplné jednání a pochopení. Důležité je uvědomit si, jak těžký mají děti s ADHD život. Odmalička vyrůstají v neustálém okřikování, vyčítání, jsou terčem výsměchu a málokdy prožívají pocit úspěchu, což se značně podepisuje na jejich sebevědomí a může mít za následek vznik dalších přidružených poruch.

Stejně jako ve všem, i v tomto případě záleží, z jakého úhlu pohledu budeme na dítě s touto poruchou nahlížet. Pokud budeme chtít, uvidíme pouze negativa. Při pozivním náhledu však můžeme spatřit obrovskou kreativitu a originalitu, kterými tyto děti oplývají.

A často jsou velmi úspěšní v životě, jako např. V. van Gogh, T.A.Edison, W.A.Mozart, nebo třeba dyslektik, autista a hyperaktivní Albert Einstein.