Ze současných ideálů a směřování českého školství by člověk snadno nabyl dojmu, že nejlepší možnou cestou je rovnost pro všechny. Trochu mi to celé připomíná doby poměrně nedávné, jež má většina populace stále v živé paměti.
Jistě, rovnost je v některých ohledech přímo nutností, např. před zákonem, jsou však oblasti, kde být si roven nemusí být zrovna výhrou.
Nevím jak vás, ale mě doba, ve které se daným standardům vymykalo jen malé procento lidí, nijak zvlášť nenadchla. Přijít na návštěvu ke kamarádům znamenalo pohybovat se v prostředí tak podobnému tomu, ve kterém jsme žili, že si člověk připadal téměř jako doma. Stejný nábytek, hračky, obsah ledničky, oblečení….. Pro nekonformního člověka doslova noční můra.
Lidé rychle zapomínají a některé ideje natolik zakotvily v hlavách lidí, že na nás neustále vystrkují své růžky. Právě jako ta slavná rovnost, která se nám momentálně zakořenila v českých školách. Pro mnohé strašák, pro jiné jediná spravedlivá cesta.
Děti s mentálním postižením na běžné základní škole, na tom dnes není nic výjimečného a zanedlouho to již bude běžná praxe. Praktického školství ubývá a umístit dítě do jiné školy, než je ta klasická základní, není mnohdy možné.
Sluníčkáři jistě jásají štěstím, že je svět okolo nich konečně spravedlivý, nediskriminující. Kolik z nich se však zamyslelo, nebo nedej bože dokonce v praxi přesvědčilo, nakolik je vzdělávání těchto dětí v základních školách vůči nim skutečně spravedlivé?
Praktické školy získaly nálepku nežádoucí. Jakoby to bylo cosi dehonestujícího, vzdělávat se v takovém typu škol. Nahlédneme-li však do minulosti, zjistíme, že tyto děti byly vzdělávány velmi propracovaným systémem, vytvořeným na míru jejich potřebám. Speciální pedagogové, kteří zde učili, byli skutečnými odborníky a věděli, jak děti naučit to nejdůležitější. Z těchto škol vycházely spokojené sebevědomé děti, které neměly problém pokračovat ve studiu na učňovských oborech, a bez problému se začlenily do společnosti.
Dnes mnoho dětí se stejným handicapem sedí v přeplněných třídách po boku s asistentem, jehož znalosti speciální pedagogiky jsou v porovnání se znalostmi speciálních pedagogů minimální.
Ve škole prožívají neúspěch, jsou terčem posměchu a narážek spolužáků. Vyučovanou látku nechápou a nezvládají držet tempo se zbytkem třídy. Celý pocit vyčlenění podporuje přítomnost asistenta. Rovné možnosti dítě sice má, jak se v nich však cítí? A s jakými znalostmi z takového prostředí vychází?
Všichni známe přísloví, vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá. Přísloví velmi moudré, které nevzniklo jen tak samo o sobě. Je v něm ukryta letitá pravda. Každý člověk se cítí nejlépe ve společnosti podobně laděných lidí a takové vždy vyhledával.
V době, kdy jsem sama učila v praktické škole, jsem si mnohokrát ověřila platnost tohoto přísloví. Děti zde měly stejné potřeby, podobné smýšlení a projevy a držely při sobě tak, jak jsem to na běžné základní škole mezi zdravými dětmi nikdy neviděla. Byly zde šťastné a na dobu strávenou na běžné základní škole, kterou většina z nich v začátcích své školní docházky zažila, vzpomínaly jako na nejhorší období svého života. Běžná základní škola pro ně byla chaotická, plná zmatku, nepřátelská. Po nástupu do praktické školy všechny pocítily obrovskou úlevu. Látce, která se zde vyučovala, jasně rozuměly, v učebnicích a pracovních sešitech se bez problému orientovaly, pedagog na ně měl dostatek času díky menšímu množství dětí ve třídě a cítily, že je zde učitel pro ně, nikoliv proti nim, tak, jak tomu bylo na běžné základní škole.
My, všichni, bychom v situaci, v níž by se rozhodovalo, v jakém vzdělávacím proudu se vzdělávat, určitě volili skupinu lidí, kteří by na tom byli podobně jako my sami. Jazykový začátečník by se jistě nepřihlásil do kurzu pro pokročilé, ve kterém by nerozuměl jedinému slovu a těžko by tak docílil jazykových znalostí. Člověk, podávající slabší výkony v matematice by určitě nešel studovat na matfyz. Ten, pro koho je malířský štětec španělskou vesnicí by jako svou studijní dráhu nezvolil uměleckou školu a stejně tak by tomu mělo být v oblasti základního vzdělávání.
Ona ta rovnost, je v rámci vzdělávacího procesu totiž nejen kontraproduktivní, ale paradoxně vytváří nerovnost, která je přímo v rozporu s individuálními potřebami jedince.
To bohužel není jen můj názor, ale fakt.
