Čáry máry fuk, … ať je z tebe hloupý kluk!

Byl jednou jeden chlapeček jménem Pepíček. A byla také jedna paní učitelka jménem Kopretinka. Už od vánoc se Pepíček nemohl dočkat 1.září. Měl se z něho stát školák. 

V koutě jeho pokoje stála na čestném místě nová školní aktovka, dárek od Ježíška.

Strašně rád ji ukazoval všem návštěvám a vyprávěl, jak moc se těší, až se naučí číst, psát a počítat.

Jak bude mamince chodit do obchodu, večer si bude sám číst pohádky a konečně napíše babičce pohled z prázdnin.

Také Kopretinka se těšila na začátek školního roku. Představovala si všechny ty roztomilé, hodné dětičky, poslušně sedící v lavici a hltající každé její slovo.

Konečně nadešlo 1.září, tolik očekávaný den pro řadu prvňáčků.

Branou školy proudily davy dětí a mezi nimi i ti nejmenší v doprovodu rodičů s velikým pugetem v ruce.

Ve škole je čekala krásně vyzdobená třída a usmívající se paní učitelka Kopretinka. Každému podala ruku a přivítala ho ve své třídě.

Na první pohled až kýčovitá idylka, při níž se citlivější jedinci neubránili slzám dojetí.

Září se překulilo závratnou rychlostí.

A byl tu říjen. Druhý měsíc školní docházky.

Pepíček začal trpět pravidelnou nevolností, do školy se mu ani trochu nechtělo.

 A Kopretinka už dávno přišla o svůj líbezný úsměv.

Vysněná idylka hodných dětí se stala jen iluzí, tolik nepodobnou realitě.

Namísto tichých dětiček, hltajících každé slovo, rozléhal se třídou neustálý hluk. Dětičky neudržely zavřené pusinky, stále se na něco ptaly, vykřikovaly, o přestávkách běhaly po třídě a přilehlé chodbě.

Obzvláště Pepíček byl pěkný živel. Energie měl na rozdávání.

Bohužel nejen o přestávkách, ale i v hodinách neustále vykřikoval.

Tolik se přece na tu školu těšil a teď chtěl honem, honem všechno vědět.

UFFFFFF……..teda povím vám, to je příšerné dítě, ten Pepík Vomáčka.

Stěžovala si Kopretinka každý den ve sborovně kolegyním.

Začínám na něj mít pěknou alergii.

A protože se žádná alergie neobejde bez projevů, také ta Kopretinčina měla své následky.

Jednou, takhle v pondělí, seděla Kopretinka po vyučování za svým stolem a opravovala písanky. Teda, tohle je moc hezká práce…no jo, Anička, to jsem si myslela.

Další písanka již nebyla tolik povedená, podívala se na desky, komu patří, aha Emička, tak to bude také jednička, asi dnes neměla dobrý den,

třetí písanka vypadala rovněž velmi pěkně, než ji Kopretinka ohodnotila jedničkou, podívala se na autora, Pepíček….hmmmmm……znovu přejela jednotlivé řádky v písance pohledem….ta písmenka jsou nějak moc napravo a tohle písmenko zase moc doleva a ani ty dolní obloučky nevypadají příliš dobře…..tak to bude za tři……….

V úterý ráno práci rozdala dětem a požádala je, aby své výsledky přečetly před celou třídou.

Pepíček se krčil v poslední lavici a kdyby mohl, nejraději by se ze třídy vypařil jako vzduch. Cítil se strašně, ta ostuda, až mezi všemi jedničkami bude on stát se svou trojkou. Žaludek měl stažený jako seschlou švestku.

Když na něj přišla řada, pokorně se postavil a přečetl svou známku.

Celá třída se začala smát.

A vše bylo ještě horší, když jeho práci okomentovala Kopretinka slovy: nesmějte se děti, každý zkrátka nemůže být chytrý, viď Pepíku?

Pepíkovi bylo do pláče.

Těšil se na poslední zvonění, až si pro něj konečně přijde maminka a vysvobodí ho z toho pekla na zemi.

Takhle si školu ani trochu nepředstavoval.

Doma byl Pepík zamlklý. Co je s tebou? Ptala se maminka.

Nic mami, odpověděl Pepík.

Půjdeme na procházku a zastavíme se v cukrárně, co říkáš? Chtěla ho rozveselit maminka.

Tak jo, radostně odpověděl Pepík.

Už se viděl s velikým větrníkem plným šlehačky a teplou čokoládou.

Nejprve půjdeme udělat domácí úkoly a pak vyrazíme, rozhodla maminka.

Pepík přinesl svou krásnou aktovku, stále zářící novotou a vytáhl z ní úkolníček. Matematika str. 6, Písanka str. 8, čtení Slabikář str. 10, Prvouka - nakreslit obrázek kde bydlím. Utekly 2 hodiny, když Pepíček dodělal všechny úkoly.

Za půl hodiny cukrárna zavírala a cesta k ní by trvala 20 minut.

Bylo jasné, že z větrníku a čokolády dnes nic nebude.

 Večer Pepík odpadl únavou už v sedm hodin.

Ráno se vzbudil se sevřeným žaludkem. Co je dnes za den? Ach neee, středa, opět musím do školy.

Hned první hodinu psali pětiminutovku z Matematiky.

Pepíkův žaludek, připomínající již standardně sušenou švestku, vypadal dnes spíše jako hodně malá švestička. Nervozitou nemohl ani dýchat, natož promluvit. Kopretinka začala diktovat příklady. Pepík nebyl schopen napsat ani čárku.

Tak moc se bál neúspěchu a následného ztrapnění před třídou, která by jako vždy propukla v krutý smích.

Druhý den se v jeho notýsku vyjímala krásně kulatá pětka.

Pro Pepíka nic nového, byla už minimálně osmou v řadě.

Maminka se strašně zlobila. Jak je možné, že máš takové výsledky Pepíku? Takový šikovný kluk a počítání ti přece vždy šlo.

Pepík se rozbrečel, nemůžu za to, že jsem úplně blbý, mami.

Mamince se sevřelo srdce, jak na taková slova její chlapeček vůbec přišel?

Jak na ně Pepík asi přišel? Poslouchal je už druhým měsícem téměř denně nejen od Kopretinky, ale i od spolužáků. Říkali to všichni, tak proč by tomu nevěřil.

Tento příběh může mít několik konců.

Od těch pozitivních, kdy Pepík odejde do jiné školy, v níž se setká s odlišným přístupem.  A především ze své hlavy hodně rychle vymaže dva měsíce svého života a získá zpět své sebevědomí.

Až k těm hodně negativním, kdy Pepík i jeho rodiče uvěří profesionálovi – tedy paní učitelce, že Pepíkův intelekt na některé věci zkrátka nestačí.

Zažila jsem to už tolikrát. Poprvé jako holka školou povinná.

Stejný přístup měla naše třídní učitelka k jednomu spolužákovi, nezapadajícímu do kategorie vzorné dítě. Základní školou prolezl s odřenýma ušima. Pokračoval na „učňáku“, kde se mu sebevědomí navrátilo a on zjistil, že má na víc.

Dnes je jeho jméno ověnčeno několika tituly a v profesním životě je velmi úspěšný. Měl štěstí. Dokázal se oprostit od minulosti a zapomenout.

Ne každé dítě má však takové štěstí.

Málokterý učitel si uvědomuje, jak velkou moc jeho pozice má.

Jak svým přístupem může ovlivnit život dítěte a to nejen pro pár let školní docházky, ale pro zbytek celého života.

Tolik k zamyšlení, s přáním, aby kolem nás byli jen uvědomělí učitelé se zdravým sebevědomím, dostatkem empatie a schopností zvládat své emoce.