Ženská (ne)upřímnost

Občas se z duše nenávidím za to, že jsem žena.Nesnášim, když se chovám žensky. Žensky nepřímo a přesto útočně. Vadí mi to, ale nějak si nemůžu pomoct. 

Helena sedí na schodech, je jí blbě. 

- Bože, mě bolí hlava. – 

- No a nechceš jet domů? Kdyžtak ti půjčím klíče, můžeš přespat u mě, ať se netáhneš až do toho vašeho Kulichova.... – 

To jsem anděl, co?! Ne nejsem, jsem hnusná a prostě jsem se Heleny potřebovala zbavit. Raději se neptejte kvůli čemu (nebo spíš komu).  Nejradši bych si za to nafackovala. Ale je mi jasný, že dostat se do téhle situace znovu, zachovám se opět stejně „mile“. 

Jsou věci, které mužům závidím a tohle je jedna z nich. Občas bych nějakou kamarádku propleskla, aby bylo jasno. Nebo tý mrše všechny vlasy vyškubala, když se plazí po mém idolovi .... A pak bych si s nima dala víno (sorry, pivo moc nemusim) a byly bysme zase nejlepší kámošky. Ale nejde to. 

To radši hodiny a hodiny tlacháme a víme, že ten problém tady někde visí. Když se o problému některá z nás zmíní, druhá utne konverzaci s tím, že o tomhle se bavit nehodlá. Nechceme si navzájem ublížit, ale kudly si bodáme do zad. Každá hloupá zmínka vyvolá zachvát paranoii. Co tím přesně myslela? Ví víc než já? Nebo prostě jen tak blbě kecá? 

Problém narůstá, víme o něm obě. Dusno se dá krájet. Ale děláme jakoby nic. A najednou se to ňák stane. Nejednou toho všeho začne být až moc. A nejdou už ani netlacháme. Nevíme o sobě. Nechybíme si. Jen si možná občas vzpomene, že kdysi nám spolu bývalo dobře. 

Nebo taky jinak. Ten problém řešíme se všema jenom ne spolu. Vzniká spousta dohadů, nepřesností. Ten ví tohle, ten zas támhleto.... A výsledek? Stejný jako v předchozím případě. Přesto se k upřímnosti nedokážeme přinutit. To je jen ve velmi vyhrocených okamžicích, když ožralé bulíme na zachodkách. A potom – zase se to stane tabu. 

Připadá mi to absurdní, ale stejně podle těhlech pravidel hraju. Chovám se jak tele? Hele, fakt by mě zajímalo s kým jsi to posledně spala – je dost divný, že mi to nechceš říct. Proč na mě tak čumíš? Mám snad rozeplej poklopec? Děje se něco? Haloooo! Fakt mi nechcete nic říct? Protože já vám jo... jen mi to ňák nejde přes jazyk.