Koktejly a sny

- Žádní negramotní taxikáři, žádní kokrhající kohouti uprostřed noci, nikdo se se mnou nechce vyfotit, nikdo mi nenabízí úžasný naušničky, netroubí se tady, nedávaj tu super hindy filmy, zima je tu, krysy tu neběhaj... Je to tady strašně sterilní. - Zaúpěla jsem při pohledu na listopadovou Prahu. Taxikář na se na mě otočil a pozdvihl obočí.

Všude dobře doma nejlíp, říkají. A já jim to neberu. Křivka mojí spokojenosti ale roste s počtem kilometrů, které nechávám za svým domovem. Říkají tomu útěky. To já taky.  A přesně tady teď jsem. Na útěku, asi osm tisíc kilometrů daleko. V autě bez pásu, někde mezi Maisurem a Palolem, za Kardomonovými horami, před písčitými plážemi, uprostřed palmových lesů. Do Indie utíkám poslední dobou ze všeho nejradši.

- Hele ten řidič je asi negramotnej. - Otočila jsem se na svoje dvě spolucestovatelky dozadu.

- Nešil, to by asi neměl řidičák, ne?! -

- No já nevim, -  zapochybovala jsem. - Na všech křižovatkách staví a ptá se na cestu. Přitom je před každou cedule se směrovkou. -

- Hmmm. -

- Myslíte, že bych mu měla radit? -

- Radši ne, by se mohl urazit. Ale kontroluj, kam jede. - dodala Lucka a sledovala dál okolní krajinu.

- OK. - zapadla jsem zpátky do sedačky.

Snažím se pochopit místní dopravu. Drobné posunky, kterými řidiči autobusů naznačují, že je rychlejší auta mohou předjíždět. Troubení před zatáčkou. Modlitby řidičů během cesty.

Kochi. Přílet a nadšení. - Hurá, jsme zase v Indii. Jupíííí!!! - S Lenkou skáčeme po posteli a řveme víc než muezíni v mešitách.  Už se těším, až se svezu rikšou, až si dám první masala čaj, indickou placku a budu se s inďákem dohadovat nad cenou hipísáckejch kalhot. - letí mi hlavou.

- Smrdí to tu jak v pochcanym bázenu, - kouká na nás s despektem Lucka.

- Neboj, to si za chvíli zvykneš a brzy tak budeš smrdět taky. - uklidňuju jí. Stejně se neusmívá.

Ten přiblblej úsměv mi z tváře jen tak nikdo nesmaže. Není to tady jenom namalovaný? Taková  pěkná kýčovitá kulisa z bollywoodského filmu? Projíždíme keralské tišiny na loďce a já se občas musím štípnout. Opravdu takováhle místa na zemi existují? Slunce, palmy, jezera  a říčky? Barvy, které jsou k vidění jen na fotkách z photoshopu… 

Při večeři nás na loďce žerou komáři. Moc. Myslím na dědu - měl malárii. Každé Vánoce prý na babičku křičel. Ať vezme sekáček a sekne. Do dědy. A tak jíme, je tma, nevidíme milióny moskytů, kteří  nám plavou v omáčkách a sajou naši bělošskou krev. A je vedro, strašně  strašný.

Je zima, tma a Diwali. Stojíme v zácpě v horách, kolem nás se střílí, vybuchují ohňostroje. Bolí mě v krku tolik, že nemůžu ani mluvit. Třeští a motá se mi hlava. Snad je to proto, že jsem ještě před pěti hodinami byla o kilák a půl níž. Snad. A nebo jsou to první příznaky malárie.  Chci jen spát. Hotely jsou obsazený. Žádná rikša nestaví. Je přece Diwali, dneska nemá nikdo nouzi. Stojíme uprostřed špinavýho města kdesi v kardamonovejch horách. A pak se objeví blond anděl z Polska, odvede nás do hotelu a já si vezmi kouzelnou pilulku a usnu.

Ráno. Moře. Kokosová chatička. Ta se třese při každém nadechnutí. A to v ní dejcháme tři.– Ale my známe Rajua!!! – pronášíme zaklínadlo, které nám má ušetřit pár rupií. Inďáka s výrazem finančníka z Wall Street, zdá se, naše známost s předchozím majitelem kokosových chatiček nedojímá. Významně si nasazujeme krosny. Uděláme tři kroky směrem k východu. Velmi pomalé tři kroky.  Poslední nádech a výdech. „OK, give me thousand two hundred.“ rezignuje finančník.

Auto zastavilo. Řidič vystoupil a zmizel. Před námi pomalu zapadá slunce a za námi nenápadně přebírá vládu měsíc. Zmateně jsem se podívala nad sebe, nakláněl se nade mnou svatý muž s ohníčkem v ruce.

- On to tady celý podpálí. - pípla bojácně Lucka.

O minutu později jsem zahlídla i našeho řidiče. Modlil  se v nedaleké svatyni. Muž  v oranžovém hábitu udělal nad každou z nás magické gesto a vzdálil se.

. … a pak spadli z útesu, … a pak se převrátili na bok, … a to bylo naposledy, co je někdo viděl živé.  Při stoupání do strmých kopců kozích stezkách mě napadá mnohé. Pochopila jsem význam modliteb našeho řidiče i svatého muže. Zavřela jsem oči a tiše se modlila.

Otevřela jsem oči. Poslední podvečer na Goa, slunce se pomalí kutálí na druhou stranu země. Upíjím koktejl a pozoruju obsluhu. Chlapeček, Božan a Banderas. Budou mi chybět až do konce života.  Božan se naklonil k našemu stolu. Nepálec, tetování, mandlové oči. Položil přede mě další drink.

- Víš, co zpívají v té písničce? -  zeptal se a upřel na mě ty svoje tůně.

Zmocnila se mě lehká závrať- skoro taková jako v horách. Jen se mi nechtělo zvracet. Zavrtěla jsem hlavou.

- Miluji tě, ale ty to nevíš. -

Sklopila jsem oči. Asi se mi na pár vteřin zastavilo srdce.

Coctails and dreams. Je noc a tohle je jediný bar, který má ještě otevřeno. Yousuf mi přinesl další koktejl, v marné naději, že mu splní všechny jeho sny. Yousuf, který se mi snažil prodat večer náušnice .

Do ucha mi šeptal sladká slůvka. Snažil se mě obejmout. Smála jsem se a utíkala mu. Po pár koktejlech jsem si připadala jako v bollywoodským filmu, možná jsem i zpívala a tančila. Určitě mi zpomaleně vlály vlasy.

- Goodnight. And thanx for nice evening. - pohladila jsem ho po ruce a poslala mu vzdušný polibek.

Než se stačil nadechnout, byla jsem fuč.

- Kde seš? – uhodila na mě Lenka, jen co za mnou zapadly dveře.

- No na beachi, přece.  -

- Jsou tři hodiny ráno, odešli jste v deset. Mně trefí. A kde máš boty? -

Podívala jsem se dolů, boty tam vážně nebyly.

- No jo, boty. - pravila jsem bystře.

- Jdi chrápat, nebo tě zabiju. -

Šla jsem chrápat. Boty jsem už nikdy nenašla.

Jsem tady hodinu. Doma. Nevypadá to, že by se toho tolik změnilo. Na facebooku se řeší tetování našeho možného budoucího prezidenta. Tuberák, co bydlí o patro níž, si pořád ještě nevykašlal plíce z těla. A světlo v kuchyni je rozbitý stejně, jako když jsem před třemi týdny odjížděla. Snažím se nemyslet na včerejší rozpálenou Bombaj. Ani na voňavé moře a zlatý písek. A už vůbec ne na romantický film, který jsem si dopřála poslední večer v bombajském kině.  Otevřela jsem e-mail. … I am in place now in a hot weather near the sea...  Do Indie se rozhodně musím vrátit. Dokončit pár věcí. Třeba zabít provokatéra Yousufa.