Sama, samotinká

Jsem sama. Sama a spokojená. Nikdo mi nekecá do života, alespoň ne nijak přehnaně (rodiče si dopřávám tak jednou za čtrnáct dní). Ani necítím výrazný tlak od svých kamarádek (na svatbu se chystá teprve druhá a stejně jako ta první si mě chce vzít za svědka – jupí). Také mám s kým jezdit na dovolenou, s kým zapařit a s kým vést filozofické dialogy, prostě mi nic výrazně nechybí.

Svoboda mi vyhovuje. Možná až moc. A až moc přepečlivě si vybírám, kvůli komu se jí vzdám. A dost lidí mě za to kritizuje. Přesto si na ní trvám a nenechávám si ji nikým brát. Ačkoliv jsem dost často ochotná se jí vzdát kvůli naprosto zcestným lidem – ale to už je můj boj... Svobodu miluju – dokavaď mi nezačne přerůstat přes hlavu.

Svoboda se začne měnit v peklo. To peklo si prožívám sama. Sedím doma a nikomu nechybím. V televizi nic nedávají. Zoufale toužím po ňáké společnosti! Jakékoliv! Ale nic. Spolubydlící je na navštěvě u rodičů. Nejlepší kámoška se stárá o manžílka. Kámoš na filozofické debaty zcela nefilozoficky opravuje auta. Koncertoví souputníci se taky rozprchli. Na icq na mě zírají samé červené kytky. Nemáte žádný nový email = Nemáte žádného přítele = Nemáte žadné kamarády = Nemáte žádný život..... Nejradši bych skopla obrazovku ze stolu.

Přišla mi smska, jsem štěstím bez sebe, otvírám zprávu – Máte aktivní SMS kanál TMUSIC, který bude ve dnech 22—24.8. přinášet.... Dál už to ani číst nemůžu, skoro mi tečou slzy. Přemítám, jestli mám bezplatný sms kanál vůbec vypínat – aspoň bych se zaměstnala čtením aktuálních zpráv z hip hop kempu. Odhlašuju se z info kanálu .... Budu spíš brečet, nebo si otevřu lahev červenýho? Je tu ještě jedna možnost - rozeběhnout se na koleje, co jsou pár metrů pod mým barákem. Třeba až pojede rychlík na Kladno.

Znovu si hraju s mobilem a zároveň s myšlenkou ozvat se láskám, které jsem nechtěla. Najednou bych jim byla vděčná za trochu něhy, byť jen chvilkové. Zapomínám na to, co jsem o nich ještě včera prohlašovala. Najednou by mi byli dobří všichni ti pánové, které jsem ve své lehkomyslnosti odmítla.

Na co vlastně čekáš? Ty náno! Kdo myslíš, že čeká na tebe? Nic ti není dobrý, ze všeho si vezmeš jen to, co chceš a pošleš to dál. Vážně věříš těm stupidním pohádkám? Budeš jim ještě věřit až ti bude třicet, čtyřicet, padesát,...?

Koukám z okna, jak jedno auto za druhým opouští Prahu. Stojím sama ve svém království a přijdu si jak lev v kleci. Ale sama před sebou neuteču. Nakonec si vážně tu flašku otevřu, po tvářích mi tečou slzy a koukám na ňákou naprostou stupiditu. Zapaluju si jednu za druhou a je mi uplně šumák, že to u mě bude smrdět jak v nejhorší putyce.

To mi zase bude blbě. Ach jo. Dobře mi tak.