Ráno ve třech

Posedávala jsem u stolu, bavila se, smála se a pak si ho všimla. Sexuální loudilové stojí u baru a koukaj do čeho by píchli. Taky tam takhle postával. Vysokej, tmovlasej. Skoro můj typ. Skoro. Trochu jsem ho znala. Z vyprávění. Prej ho má děsně velkýho (to o sobě tvrdí on). Spal s jednou mojí známou ( - Chápeš to? Ten kretén o mě bude vykládat, že jsem s nim spala! Jsem snad padlá na hlavu? - ). Jo a taky to břicho . Má ho fakt děsně pevný (na třicátníka).

Seděla jsem u toho stolu a pak připlul. Tak nějak fascinovaně zíral k našemu stolu celou dobu. S mojí kamarádkou jsme byly asi dobrej cíl.  Zpočátku lichotil, byl milej, připaloval cigarety a tak…. Pak to ale začlo. Svěsil oči i ramena. A spustil milostnou serenádu. 

- Jsem ženatej. Mám dvě krásný děti. Ale prosím tě, řekni mi, proč mě ty ženský nechtěj? –

Soucitně jsem ho poplácala po rameni. 

- Jó hochu, tak to vážně netuším. – 

- Přitahuju tě jako chlap? –  

Koukala jsem ještě chvíli. 

- Musim na záchod. – 

Když jsem se vrátila, seděl vedle mojí kamarádky. Zase ten podvěšenej pohled, ani jsem nemusela slyšet, co říká. 

Ráda pozoruju a tak jsem pozorovala. Zatímco on se sunul k ní, kamarádka se sunula od něj. Zatímco on na ní mohl oči nechat, kamarádka marně těkala a hledala  záchytný bod. Když už byla v rohu a vypadalo to, že vybourá zeď, rozhodla jsem se tu chuděru zachránit. 

Loudavě jsem se vydala ke stolu a vymýšlela důvod, proč se musíme zdejchnout. Už jsem se skoro dotkla jejího ramene, když jsem ztuhla v půli pohybu. Najednou, jakoby se zastavil čas, všechno znehybnělo a po schodech šel ON. ON vypadá asi takhle, metr šedesát, trošku kulatej, nenápadnej, schovanej pod čepicí. Miluju ho asi sto let. Já a dalších sto holek. Jen, co se do baru zase vrátil život, blondýna se usmála a otřela se o něj. Jen co jsem se znovu poprvé nadechla, bruneta ho pohladila po rameni a zašeptala mu něco do ucha. Posadila jsem se ke stolu.  

Jak to psala ta Adina po té, co spatřila Goebbelse? - Jako když kobra hypnotizuje ptáčka? Nějak tak to bylo. Nějak tak to je. Ještěže není válka. Blížil se k našemu stolu, oči zapíchnuté naším směrem. Jsem malej ptáček a chystá se mě sežrat kobra. 

Ráno jsem rozlepila jedno oko. 13:24. Otočila jsem hlavu. Vedle mě další dvě postavy. Zděšeně jsem se posadila. Spal tam ON. A vedlě něj ještě ona. Má drahá přítelkyně. 

Podívala jsem se na sebe. Mám punčošky. Mám šatičky. Aspoň že tak. Mám i kabátek. Mám i botičky. Jak vidno, přežila jsem to ve vší počestnosti. Vytáhla jsem idolovu ruku z pod sukýnky, zula si botky a zkontrolovala, jestli si ta potvora náhodou neužívala víc než já. Všechno se zdálo být v pořádku.  

Při smejvání včerejších hříchů mi začalo svítat. Koupelna. Tam měl ON původně spát. Včerejší noc. Ženatý zoufalec byl kamarád idola. Idol se s námi seznámil, panáky zaplatil. Pak nějaký víno. Všechno je rychlejší, zábavnější, uvolněnější. Osmdesátky v Lucerně. Osmdesátky v Lucerně? Achjo, člověk dělá kvůli chlapům samý kokoťárny. Zoufalec se někam vytratil. Tanec a nějaká ranní hodina. Začíná svítat. Kafe z mekáče. Východ slunce u Vltavy. ….Jak se dostali oba dva do mé postele, už netuším. 

Smyla jsem poslední šminky a posadila se do kuchyně. Brzy se začlo trousit i ostatní osazenstvo mé postele. ON jen přišel, dal si kafe a měl se k odchodu. 

- Tak brzo? Vždyť jsme si ještě nic neužili?! –  

- No jo holčičky, to jste si měly vzpomenout dřív. –

Usmál se, políbil nás a zabouchnul dveře. Podívala jsem se na kamarádku. Jen tam seděla, přiblble se usmívala. 

- Myslíš, že ještě někdy přijde? –