Koťátka na Rock for People 3

Sice toho drásání o Rock for People mám pro letošek plný brejle, ale přeci nezůstanu nic dlužna své pověsti muzikantské lidušky. I když, letos to vlastně bylo všechno trochu jinak…  

Konečně VIP novinářka

To že nemám věčně věků prachy, je stará známá historka. Ale mám mozek a nebojím se ho (občas) použít. Inu zamyslela jsem se a vykoumala, že když už ve svém volnu píšu pro studentské plátky, že by z toho  mohlo třeba něco kápnout. Třeba vstupenka na Rock for People.

A tak mi přišel jednou milý e-mail, že dostanu vipku, že mám přístup do backstage a že si můžu šunky vyvalovat ve vip kempu. Zkrátka a dobře, že se budu mít prase v žitě.

Viděla jsem, jak plavně vlaju na festivalu, s diktafonem v ruce. Viděla jsem, jak si vybírám jen ty nejpěknější kousky a dělám s nimi rozhovory. Viděla jsem taky, jak každé ráno důležitě nakráčim do press centra a tam, s kafem a cigaretou, budu dělat těžkou novinařinu. Psát geniální, nervy drásající články…. Hm, nejspíš jsem měla šedej zákal…

Táhla jsem se v sobotu od autobusu, vědoma si toho, že šunky si ve vip kempu vyvalovat nebudu. Že pěkně pošupajdim do kempu pro plebs. Protože nemám co? Stan nemám. A mý kamarádi ho co? Mají. Ale mý kamarádi nejsou, co? VIP přeci! Vlastně je to takhle mnohem, mnohem lepší! Kdepak novináři, co se válej u bazénu v hotelu a festival sledujou maximálně v televizi. Pche! To není nic pro mě. Já budu jiná! Opravdová! Syrová! Autentická! A tak jsem teda popadla pressku a řítila se do stanovýho městečka.

Slunce žhne, nehne se ani lísteček. Leje ze mě, když stavím stan. Leje ze mě, když odevzdaně kráčím k areálu. Fronty. Jsou všude. Do kempu, na pásku, na pivo. Moc se toho za ten rok nezměnilo. Možná jen to pivo je o nějakou tu kačku dražší. Ale co, je to autentický!

Kamarádi si hrají s diktafonem, kterej mi šéfik včera na Václaváku strčil do ruky se slovy – „Ovládání je jednoduchý. Si s tim trochu pohraj. To zvládneš, ne? Si chytrá holka.“ Jsem nejspíš totálně tupá holka. Kamarádi se výborně baví a nakonec záhadu rozlouskneme a zjistíme, jak na diktafon nahrávat. „Kláro, Kláro! Jak se máš? Kláro, Kláro, Kláro! Jak se máš?“ řvou ti šílenci jeden přes druhého na ten přístrojek.

S první kapelou konečně přichází i první pozitivní vlna emocí. Goodfellas. Festival si konečně začínám užívat. Písničky jsou nadupané a celý koncert perfektně odsejpá. Marně si lámu hlavu, proč takovéhle kapely zůstávají světu neznámé. Proč probůh pořád posloucháme Káju Gotta?! Ne, teď jsem tu já. Já vám otevřu oči národe ignorantů! Po chvíli okukování koťátek na pódiu usuzuji, že je na čase, abych vyzkoušela diktafon. Za hangárem si narychlo sepisuji několik otázek, nasazuji pressku na krk a se srdcem v kalhotách vyražím do backstage.

Kluci jsou neuvěřitelně milí a tak se jich ptám a jsem z toho všeho značně naplašená. Za deset minut je po všem a já slibuju, že zítra bude rozhovor na webu. A mířím na Coccote Minute (kteří byli mimochodem strašní). Po koncertě se pěkně usazují na trávníčku, nasazuju sluchátka a chci si přepsat rozhovor. Místo kýženého intervia, my začne do uší hulákat: „Kláro, Kláro! Jak se máš? Kláro, Kláro, Kláro! Jak se máš?“ Kurnik. Kde udělali soudruzi chybu? Marně mačkám čudlíky. Jdu se zabít.

Večer popíjim a rozhovor si cucám z prstu. Končí první den a nad stanovým městečkem se nesou výkřiky. „Dáš si s náma vodku, Kláro? A přestaň už s tim psanim.“ Házim tužku do stanu. Jde se žít.

Konečně fungující diktafon

Kafe. První myšlenka druhého dne. Vydávám se tedy na štreku přes celý kemp. Jedna jediná kavárna je omotaná chumlem lidí. Stoupnu si odevzdaně do fronty a zakazuji si myslet na vip kemp, okolo kterého jsem včera šla. Nepředstavuju si ty židličky a stolečky pod přístřeškem. Nepředstavuju si,  jak se proberu, dojdu k židličce a dám si kafe a čoko rolku. Ne. Jsem v kempu pro plebs. Je to autentický. Je to opravdový… Achjo.

Dopoledne zdrhám z festivalového pekla na nedalekou pláž. Kašlu na kapely, kašlu na čtenáře. Ať si trhnou a poslouchaj si Karla Gotta. Na pláži je příjemnějc a já konečně píšu první článek. Pak začnu prudit své kamarády, ať už jako jdem. Že potřebuju nacpat, to co jsem si napsala rukou, do počítače a odeslat. Po hodině kapitulují a vracíme se na festival. A já konečně poprvé nakračím do press centra.

Pravda, kafe jsem si udělat mohla. Stihla bych jich vypít během toho čekání tak pět. Pozoruju obdobné mlaďochy jako já, jak sedí nad klávesnicí a marně loví slova. Nejradši bych jim zakroutila krkem. Šmarjápanno, to si to nemohli připravit? Po půl hodině se konečně dostávám ke klávesnici, kde je prohozený Y a Z. Není tu nikdo, kdo by mi poradil, jak změnit QWERTY do QWERTZ a já se půjdu oběsit. Přepsání článku mi trvá asi hodinu navzdory tomu, že umim psát všema deseti.

Vyšťavená se tedy sunu na další koncerty, což mi konečně aspoň trochu zdvihá náladu. Potkávám Michala. „Hele půjč mi ten tvůj diktafon, to přece není možný, aby se to jen tak smazalo.“ Dávám mu diktafon se slovy, že už je to stejně šumák, článek je napsán a odeslán, dost možná už visí na webu… Můj monolog přeruší sametový hlas kytaristův- „Goodfelllas si řikáme podle toho filmu…“. Takže měl pravdu, smazat rozhovor možný není. Možný je jenom to, že jsem střevo. Možný? Jistý!

Konečně klid

Třetí den je klidný. Už vim jak se nahrává rozhovor. Už vim kdy přijít do press centra. Už vim, ke kterýmu počítači si sednout. Navíc dneska hrajou Muse. A ty jsou boží! Kamarádi sice remcaj, že je to dobře seřízenej stroj, vypočítaná šou a kdesi cosi…Ale akorát blbě kecaj. Já jsem spokojená. Hudba se  mi líbí. Světýlka se mi libí. A tak hned ještě po koncertě unešená píšu report. Třetí den není vůbec krizový, naopak konečně se vyklidňuju.

Konečně konec

Probouzím s motýlíma v břiše. Poslední den Jsem nervozní jak sáňky v létě. Měla bych mít zařízený rozhovor s The Subways. Jsou to miláčkové, ale… Nemám nic připraveného a jsou to Angličani. To znamená, že budu muset mluvit ingliš. A já přeci zas tak dobře ingliš neumim! Ale jak říkám, měla bych mít zařízený rozhovor…

Balim stan a není mi do skoku. Píšu včerejší report a není mi do skoku. Okolo poledne přicházím do press centra. Na myšlenku, že budu mluvit ingliš si pomalu zvykám. Otázky mám připravené. A tam se dovídám, že jsem jen náhradník. Někdo od nás, kdo měl něco zařídit, nezařídil nic. Náhradnictví se „překvapivě“ nekoná. Ostatní novináři dorazili tak jak měli. Zamačkávám slzu. S Billym a Charlotte se nesetkám. Škoda.

Festival končí. Odjíždím v autě směr Praha, v uších mi zní Rome wasn´t built in a day a je mi tak nějak smutně krásně. Byl to stres, ale o nic nešlo. Psaní mě baví a proč si to konec konců nevyzkoušet i na trochu jinym levlu. Je to rozhodně psina. Seznámila jsem s koťátkama a ten vycucanej rozhovor jsem docela trefila. Povídala jsem si taky s Tonyou Graves a ta je uplně malinká a moc příjemná. Viděla jsem Muse a přežila The Prodigy. Navíc bylo všude hafo anglickejch vyhublejch muzikantů, který miluju. A kdyby vás zajímalo, co všechno jsem to za ty čtyři dny nadrásala mrkněte na studentpoint. Jsou tam moje články. Pokud je nesmazali, visí tam šťastně dodnes.

Foto od kamarádky z mokré čtvrti Avi.