Cartier – střet civilizací

„Milostivá dámo, můžete mi poslat adresu svého nejoblíbenějšího květináře, abych vám mohl poslat tu nejkrásnější kytici? … Cartier, pane.“

Elizabeth Taylor s diamantem Taylor-Burton a náramkem love - obé Firma Cartierhttp://theweddingtiara.com/

Není příliš častou realitou, aby se v Česku vyskytovalo něco opravdu krásného. Na ulicích potkáváte ponožky v sandálech, tanga deroucí se skrz špeky a džíny na světlo boží a podivné existence, které chodí v lyžařských bundách i do Národního. Zkrátka žádná velká hitparáda. Přesto, i v zemi ponožek, tang a lyžařských bund, se najde pár estetických jemných duší. Duší, kterým se podlamujou kolena při vyslovení jména jako Cartier.

A tak jsem šla, rozbila prasátko, vysázela na stůl necelé čtyři stovky. Cartier není pro chudý, opakovala jsem si mantru, když jsem třímala nekřesťansky drahou vstupenku před vchodem do Jízdárny Pražského hradu. Byla tady tvoje idolka Monica Bellucci, opakovala jsem si další mantru, doufajíc, že tam bude k vidění víc než jen pár vošuchtlanejch šutrů.

Legendu Cartier odstartoval Louis- François Cartier a jeho syn Alfred. Během let 1852-1870 začali dodávat úchvatné šperky na francouzský císařský dvůr a na slávu bylo zaděláno. Po objevu diamantových dolů v jižní Africe přestaly být tyto luxusní kameny doménou jen princezen a císařů  a nádherné diadémy, brože a náhrdelníky začali nosit i bankéři a továrníci (nebo spíš jejich manželky a milenky). Krása těchto šperků mnohdy předčila i ty zhotovené pro aristokracii.

Cartier se pochopitelně nezasekl jen u rozkošných korunek pro princezny. S odhazováním  korzetů se do módy dostala elegance, jednoduchost a modernost. A firma Cartier trendy nejen následovala, ale i vytvářela. Art deco, orientální vlivy, Indie, Egypt. Ale také odklon od šperků i k hodinám (slavné jsou především mysteriózní hodiny) a dalším, nejen dámským, doplňkům.

Odbyla tedy půl jedenáctá a přišel můj čas. Byla jsem proskenována od hlavy až k patě. Asi to vypadalo, že jsem si pod to průhledné nic, co jsem měla na sobě, narvala pušku. O kabelku, kterou jsem ledabyle odložila stranou se nikdo nezajímal. O kabelku, ve které jsem měla ukrytou nejen rtěnku a pudřenku, ale také pepřový sprej, a dokonce i švýcarský nožík. Výstava Cartier tedy získala zcela nový rozměr.

Příjemné přítmí a vitríny rozestavěné jedna za druhou - geometricky, čistě, jednoduše a účelně. A v nich hotové skvosty. Korunky princezen, brože královen, egyptské artefakty zasazené do zlata a diamantů, náramky a náušnice slavných hereček. Jásala jsem. Ano, tahle výstava má úroveň.

Okouzleně jsem plula mezi vitrínami a poprvé nepřemítala, který šperk bych si koupila (kdybych na to měla peníze), ale který bych ukradla (kdybych na to měla odvahu). Z mých hlubokomyslných úvah mě vyrušil černoušek, který mě donutil, abych si svetřík, do té doby elegantně přehozený přes ruku, uvázala vidlácky okolo pasu. Se skřípěním zubů jsem tak tedy učinila. Chlapče ty bys šel na řadu jako první. Jenom nevím, jestli bych ti do obličeje nastříkala pepřák, nebo do tebe zapíchla nožejk.

Když jsem se prodrala přehršlem té nádhery, omrkla slavné tygříky a krokodýlky, usoudila jsem, že ke štěstí by mi stačila asi jen nějaká ta pěkná diamantová čelenka. Pravděpodobně  zdobila hlavu nějaké té princezničky. Ale kam bych ji nosila, kdybych ji měla? A nebo bych ji prodala a něco pěkného si koupila?… Třeba půlku Prahy?… Hmm… V těchto úvahách jsem pomalu opouštěla výstavu, odcházejíc do míst, kam i princezny chodí samy. Mojí křehkou estetickou duši zastínila o dost drsnější a rozeřvanější psyché. „Tady se platí! Deset korun! Koukejte to tam hodit!“ začala na mě ječet ta ženština. Otočila jsem se na podpatku. Vstupenka za 375 korun, buzerace u vchodu, buzerace na záchodech, buzerace na výstavě… Ne, tahle výstava nemá úroveň.

„Francouzské dívky chtějí Cartiera, italské drahá auta, americké všechno,“ zpívá Mick Jagger. „Na světě nejsou nejdůležitější peníze, existují taky kožichy a šperky,“ říká Elizabeth Taylor. Francouzské dívky i Elizabeth Taylor docela chápu. Moc ale nechápu, proč většina těch high society akcí u nás končí vždycky tak divně upachtěně. Možná tu máme Pařížskou. Možná tu máme obrovskou arénu. A možná tu vystavuje i Cartier. Ale v Pařížský prodávají loňské kolekce za ceny připomínající drahotu.V té mega aréně pravděpodobně chcípnete na koncertech žízní. A na Cartierovi vás otráví hajzlbába. Pořád jsme východ. A výstava Cartier to jen dokazuje. Opět střet civilizací. Té vyspělé a té buranské. Škoda. Takový drápanec, který zbytečně kazí i ten nejblyštivější diamant.