Příšerná kýčovitá fotka

Někdy se dobrovolně týrám. Proč to dělám? Co mě k tomu vede? Neodolám a pak se divím. A mám skoro slzy v očích.

Vzpomněla jsem si jak mi idol šeptal do ouška, jak jsem užasná a originální a ať taková zůstanu. Znělo mi to jako rajská hudba, myslela jsem, že tohle je ONO. A bum ho, měl přítelkyni. Opravdu jsem si chvíli myslela, že se mi podaří přesvědčit ho, že jsem lepší, krasnější, chytřejší.... Nepodařilo. Ztratil se mi z očí, jen se mi o něm občas donesla nějaká zpráva. To se stalo někdy před rokem.

A dneska jsem se podívala na internet a tam byla ta fotka. Kýč jak blázen. Loď, zapadající slunce, v mlhavém oparu tam tenhle dáreček objímá tu svojí fuchtli a líbá jí!. Ale ano, dávno jsem to přestala řešit, potkala další a další bídáky (on byl ten poslední slušnej) a znovu a znovu se zamilovala. Ale stejně, ta fotka byla jak rána mezi voči.

Najednou mi to došlo - můj život je příšernej. Jak bludička chodím od večírku k večírku, potácím se o víkendech mezi kluby a hledám tam.... Ani vlastně nevím, co.... Ale jo, vím, alespoň to chvilkové štěstí. Ten krátký moment, kdy zapomenu, že tohle všechno trvá jen chvíli a kdy budu mít pocit že pro tohle stojí zato žít (přesně to jsem prožila i s ním).

A pak uvidíte tu fotku a dojde vám, že to stojí za starou bačkoru. Že ten kvůli komu jste trpěli je šťastnej tak nějak doopravdy. Je v Řecku a objímá lásku svýho života. Je s ní, zatímco vás nechal samotnou. Je daleko, i když vám byl hodně blízko.

Vedle týhle fotky všechno vybledne. Už je jedno, že ten večírek minulý víkend stál važně za to. Že jste se konečně osobně seznámila s tou úžasnou holkou z internetu. Že jste udělala skoro všechny zkoušky. A že vás obdivuje někdo nový. Všechno je to plytký, když ho vidíte na tý příšerný kýčovitý fotce. Tak trapně šťastnýho. Zatímco vy jste tak trapně nešťastní.