Potvory

Holčičky. Občas jsou to potvory. Všechny. I já.

Klub Bordo. Popíjíme s Renatou. Alkohol nedává odpovědi, ale pomáhá zapomenout na otázky. Výstižné. A pak se tam objeví moje koťátko. Krásnej úsměv, modrý oči....

- Pojď, jdeme pozdravit koťátko. - Čapne mě Renata za ruku.

Koťátko se už trochu motá, asi taky zapomíná na otázky. Já tam stojím jak trubka a marně si lámu hlavu, jak být vtipná a okouzlující. Renata ne, směje se a koketuje. Mrcha, narvana v cervenym korzetu....

- Máš krásny voči! - Sdělí koťátko mé přítelkyni a pohledem se jí topí ve výstřihu (abys jí tam nahodou nespadnul, ty debile!). A má přítelkyně? Urazí se? Vlepí mu facku? Ne, přiblble se chechtá a ještě se narovná, aby nahodou ty její prsíčka nepřehlídnul. Tlačim jí pryč a do ucha jí hučim, že jí nejspíš zabiju. Tlemí se ještě víc – to tele.

***

Vagon, asi o týden později. Trochu jsme se vetřely, abychom mohly popřát idolovi k narozeninam. Tentokrát Renatinýmu.

Oslavenec se k nám konečně probojoval, v jedné ruce vodku, v druhé panáky. Renata tradičně ztratila řeč.

- Tak všechno nejlepší. Ať jsi pořád tak okouzlující a hlavně ať jsi jupíčko. - Prohodila jsem jeho směrem. Ťukli jsme si, idol se naklonil a dal mi pusu. Nic. A Renata?! Skoro jsem to řekla nahlas. Sedí tam, šklebí se do stolu a ani se na nás nepodívá.

- Káčo ty můžeš mít chlapa, jakýho chceš. - Nasadí tomu ten vůl korunu. Skoro jsem se v těch 0,04 l litru utopila.

- Myslíš?! – Nevinně se uculim.... Renata na nic nečeká a odtáhne mě pryč.

- Asi tě zabiju .... a netlem se! –

Jinak se s Renatou milujeme. Ale jsme holčičky a občas potvory. Máme se rády, opravdu. (Ale myslim, že jí někdy ten červenej korzet poleju červenym vínem. Čiště preventivně.)