Perfektní plán

Tolik jsem se těšila na svojí oblíbenou kapelu. Těšila jsem se , že uvidím oblíbená koťátka a idoly. Těšila jsem se, protože jsem je už dlouho neviděla (asi dva měsíce). Těšila jsem, že naživo uslyším své oblíbené písně. Prostě jsem se těšila jako blázen!

Měla jsem to dokonale vymyšlené. Oblíbená kapela hrála v malé hospůdce, kde mají jejich koncerty úžasnou atmosféru a protože je tento podnik opravdy malinký hrajou tam vždycky dvakrát – v sobotu a v neděli. Jsem přemýšlivá dívka, snadno jsem si domyslela, že mnohem výhodnější bude jít v sobotu – páni muzikanti nebudou muset stěhovat nástroje, nebudou nikam pospíchat. Zkrátka vezmou šrajtofli a zakotvěj na baru. A pak se uvidí. 

No a vidělo se. Přišla jsem tam, naplašená fanynka a šla si koupit dvojku červeného. A hned na baru mě pozdravil zpěvák. Štěstím bez sebe jsem do sebe překlopila tu dvojku a hned si objednala další pro sebe i svou stejně potrhlou kámošku. Usedly jsme u stolečku v rohu (je to tam vážně malinký ani tancovat jsme nemohly) a koncert začal. Užívala jsem si to jako nikdy. V rámci možností se vlnila.... (Pamatuje si mě ten basák ze Střeláku, nebo ne?).... Dívala se na pódium.... (Jsem mu tam věnovala cigaretu.).... Obhlídla konkurenci....(To je to koště, co se posledně plazilo po zpěvákovi!)... Nechala se dojímat obzvláště tesknými hity.... (Stejně to ti bídáci skládají jenom proto, že to tak šíleně přitažlivě působí na ženský!)..... A celkově si vychutnávala atmosféru. Vychutnávala jsem si ale i jiné věci. Třeba to víno. Nebo taky slivovičku. Byla jsem prostě dojatá, nadšená, nervozní a tak všelijak podobně. Bylo na mě těch emocí trochu moc. 

Koncert skončil a já už byla v poněkud rozjařené náladě. Kapela se chovala přesně podle plánu. Odložila nástroje na pódium, popadla šrajtofli a hurá na bar. A pak se „ztratili“ k vedlejšímu stolu. Byla sobota – žadnej spěch. Vychutnávala jsem si to vínko, ty pohledy různych mužů, tu svobodu víkendu. 

Košťata na baru to začly jedna po druhé vzdávat a pomalu se vytrácet do noci (děvčátka nic nevydrží). Netrvalo dlouho a v baru zůstalo jen pár vytrvalců, včetně kapely a nás. Přesunuly jsme se s kamarádkou na bar a brzy okolo nás začal kroužit bubeník. Brzy dokroužil a skončil u nás. Za chvíli začal kroužit basák. Abych to urychlila, sprdla jsem ho, že si mě ani nepamatuje z Baumaxy. Usmál se, řekl, že pamatuje a připojil se k naší skupince. Pořád mi tam ale někdo chyběl. Někdo s velkým N. Zpěvák pochopitelně. A chyběl mi opravdu moc. A tak jsem udělala tu největší debilitu, jakou jsem udělat mohla. 

Zvedla jsem se. Teď už vážně hodně opilá (nebo spíš zlitá do němoty) a prošla se. A došla jsem ke svému koťátku. Seděl na lavici a bavil s nějakým chlapcem. Najednou jsem dostala úplně neodolatelnou chuť podívat se do těch jeho krásných očí pěkně zblízka. A tak jsem si sedla. Na zem. K jeho nohám. A okouzleně se na něj dívala. Prostě jsem mu tam klečela  u nohou a usmívala se na něj jak měsíček na hnůj. A vůbec mi to nepřišlo trapný. ACH BOŽE. 

Zbytek téhle veselé sešlosti si nepamatuju. Udělalo se mi zle a strávila pář krušných chvilek na záchodě. Ještě jsem po alkoholu nezvracela. No všechno je jednou poprvé, že. 

Kamarádka mě odtáhla domů, sdělila mi, že jsem koště. Že se k nim pak přidal zpěvák (achjo), že se na mě prý vyptávali (myslíš, jako co ta poblitá?), že k nám chtěli jít na párty (bože za co?), že máme přijít na jejich další koncert (kéž bych mohla, že), že jí všichni skládali poklony (ty mrcho jedna!) a že prý jestli nejsem zamilovaná do zpěváka (P A N E   B O Ž E !) 

Obávám se, že už si mě budou všichni pamatovat. Obávám se, že na jejich koncert jen tak nepůjdu.....