Me and my victory

I won't go away until you say so I don't till it'll be late I’m wasting your time We woke up And I certainly got to know It's something between me and my victory (Khoiba – Me and my victory)

Jaro. Martin - kamarád, kterého jsem ani moc neznala, mě pozval na video dýchánek – znáte to, sejde se pár lidí, chlastá se, drbe se a kouká se u toho na filmy..... To odpoledne nemělo chybu, ale především proto, že jsem se tam seznámila s Ivanem. Zamilovala jsem se okamžitě. 

Podnikali jsme pak všichni společně ještě několik akcí. I když jsem byla s Ivanem v kontaktu nějak se mi nedařilo a tím hůř pro mě. Čím víc jsem ho poznávala tím mi přišel zajímavější a v jeho hnědých očích jsem se přímo utápěla. Přesto jsem nebyla schopná ho přesvědčit, že jen já jsem ta pravá a jedinná.  A pak jsem udělala tu osudovou chybu. Martin i Ivan mě pozvali na výlet a já řekla Eleně Ani jsem jí nestačila říct, že mám nového objeva, studuje teď mimo Prahu, takže nebyla příležitost. Aspoň jí ho ukážu rovnou „live“. 

Výlet neměl chybu, pili jsem, blbli jsme a užívali si. Svítíčko slunilo, zpěváčci ptáčkovali a cesta zvesela ubíhala. Ale všechno jednou končí i to hezké....  A končilo to ve chvíli, kdy jsem zaznamenala, že Elena a Ivan si nějak moc dobře rozumí.  

Léto. Elenu jsem dlouho neviděla.....Až pak jsem jí potkala, kráčeje zamyšlená po Příkopech, jsem míříla na Můstek.

„Ahoj Káčo!“ Elena.Zvedla jsem hlavu.

„Ahoj!“ Ivan.Myslela jsem, že mám vlčí mlhu.

„Kam tak chvátáš, nečumíš na levo na pravo...“Drží se za ruce.

„No já....“Panebože....

„.... já pospicham, nezlobte se. Musím domu.“

„Jo... tak pa.“

„Co jí je?“

Co mi je, co mi je? Vrazila jsem do metra a sedla si...... Dojela jsem na Skalku.... Hm, na to že bydlim kousek od Hradčanský je to slušnej výkon.... 

V červnu Elena úspěšně ukončila školu, natrvalo se přesídlila blíže ku Praze a ja jsem s ní začala být víc v kontaktu. Ne že bych o to stála... od rána do večera poslouchat jak je Ivan užásnej, jak chystají společnou dovolenou atd... Nějak jsem se prostě nedokázala vzdát představy, že Ivan je můj. To já ho viděla první, to mě se první líbil. Ano měla jsem se chovat rozumně a navenek jsem se tak opravdu chovala. S úsměvem poslouchala Eleniny plány, ale uvnitř jsem trpěla a nechtěla se smířit s tím, že to Elena měla tak jednoduchý, že ji stačil jeden výlet a měla ho. Přesto jsem pořád měla na paměti, že Elena je moje kamarádka a že bych jí měla přát štěstí, že bych neměla být tak sobecká... Koneckonců příležitost k získání Ivana jsem měla a zjevně o mě nestál, tak proč nepřát štěstí někomu dalšímu. Sama ho přece nemůžu mít....  

Podzim. Ozvala se mi Elena  a z jejího tónu mi nebylo jasný, jestli vyskočí z okna štěstím nebo neštěstím. Situace se měla tak - Elena dostala příležitost odjet na stáž do Anglie – vždycky tam chtěla a vždycky o tom hodně mluvila. Teď tady byl ale problém: Ivan. Chápala jsem jí a bylo mi jí líto... Ale v duchu.... v duchu jsem si prostě přála ať odjede..... A ona opravdu odjela.... na jeden semestr..... 

Strašně jsem se za sebe styděla, za to, že jsem jí domlouvala ať jede, proč jsem to sakra dělala, když jsem věděla, že tím nemůžu nic získat? Ale opravdu, jsem nemohla nic získat? Závist je hrozná, deptá duši a já byla zdeptaná nejen na duši.. 

Po asi dvou měsících jsem potkala Ivana – opět na nějaké akci. Dala jsem si už asi třetí skleničku vína a začala se s ním bavit. Po pár pivech se trochu víc rozpovídal a začal nenápadně vyzvídat.

„Káčo, psala jsi si teď někdy s Elenou?“ 

„No, psala, děje se snad něco?“

„Hele ja fakt nevim, neustále se hádáme – ať už po mailu, nebo telefonu. To nemá vejšku, ja tady bez ní ty tři měsíce nevydržim.“

„Hmmmm......“

„Ale chápeš, já s ní prostě musím být. Mně nebaví čekat až se ona vyřádí v Anglii a splní si svý sny. A co moje sny? Sice jsem za ní parkrát byl, ale někdy mi přijde, že ji v tý Anglii snad vyměnili.“

„Hele taky jsem byla chvíli v zahraničí a myslím si, že mě to tam hodně změnilo.“„Ale já nechci, aby se Elena měnila.“

„Koukni, jestli to spolu myslíte opravdu vážně tak vás přece půl roku nemůže rozhodit, ne? A ty nebuď sobeckej a měl bys mít pro tohle pochopení.“

„Asi máš pravdu... Hele fakt ti Elena nic neříkala? Nestalo se tam něco“ 

Na chvíli jsem se ve svých uvahách zastavila. Ale ano Elena mi psala z Anglie spoustu věcí, že jí baví poznávání nového, že Anglie je přesně taková jakou si jí představovala. Věděla jsem, že s Ivanem mají nějaké problémy. Asi je Ivánek o trochu víc majetnickej, než by se Eleně líbilo. Naše svobodomyslená Elena..... A pak jsem  řekla tu větu, která by mě měla mrzet a která dala do událostí mnohé. Nevím, proč jsem to udělala a ani nevím, kde se ve mě něco takovýho vzalo.... a ani jsem se u toho nezačervenala. 

„No víš Elena..... Ja bych ti to neměla říkat, ale nepřipadá mi správný, co Elena dělá....“Uplně jsem viděla, jak se v něm všechno napnulo, že ani nedýchá..... Ještě pořád je čas, to neříkat.....„Prostě.... Elena tam někoho potkala. Nechci tím říct, že tě podvádí, ale potkala někoho, kdo jí připadá zajímavej.....“

„Zajímavej?!“ Opakoval po mě, jakoby nevěděl, co to slovo znamená. Pohladila jsem ho po ramenou.„Promiň já musím odejít.“

 Zůstala jsem tam sedět sama, styděla jsem se, do hloubi duše, ale něco se ve mě v tu chvíli zlomilo, jako by to dobrý odešlo... Podivala jsem se na sebe do zrcadla na protejší stěně … a nebyl to hezký obrázek. 

Brzo na to se události daly do pohybu. Moje jediná věta ve správnou chvíli zavinila jejich rozchod. Ano měla jsem trochu výčitky, ale zastavit jsem to nedokázala, nebo spíš nechtěla. Nejdřív mi brečela do telefonu Elena, že se jí Ivan neozývá, že ta Anglie byla vážně chyba.... Pak jsem mluvila s Ivanem a ten mi řekl, že je neskutečně zklamanej z toho, jak se zachovala. I když jsem se mu snažila vysvětlit, že Elena ho nepodvádí jeho ješitnost dostala zabrat. Zbytek už byla jen souhra náhod. Elena se v Anglii z neštěstí opila a její ctitel využil situace. Vlastně jsem až tak nelhala, Elena sice o nikom neuvažovala, ale někteří uvažovali o ní. Telefonát ve špatnou (nebo snad správnou?) chvíli od Ivana byla prostě jen konečná tečka... No hádejte kdo zvedl v neděli v devět ráno telefon u Eleny na pokoji.  Osud mi hrál do karet, ale štěstí sedělo u jiného stolu.  

Zima. Seděla jsem doma a otupěle koukala na televizi až moje rozostřené smysly probral telefon. Volal Ivan. Zvedla jsem to a poslouchala jeho monolog plný vysvětlování, omlouvání a prošení. V krátkosti – ujel mu autobus a neměl kde přespat. Jasně, že jsem mu nabídla nocleh. 

Přišel a zazvonil. Otevřela jsem mu a podívala jsem se mu do očí. Místo abych ustoupila a pustila ho dovnitř, jsem udělala jeden krok k němu. Stále jsem se mu dívala do očí. On neuhnul a obtočil svojí roku okolo mého těla. Přitiskla jsem se k němu.  

Ráno jsem se probudila. Sama. Slyšela jsem, že odešel. Nebylo mi dobře (morální kocovina?) Už jsem nechtěla být ta hodná holka. Hodný holky jdou do nebe a zlý kam chtějí. Do nebe určitě nepůjdu. Je to moje vítězství – něco mezi mnou a mým vítězstvím...