Koťátka na Rock for People

Vrátila jsem se z Rock for People a fakt jsem si to užila. Ne nebudu psát o hudbě. Aspoň ne moc, slibuju. Budu psát o tom, jak je skvělý zažívat postpubertální období.  

Kotatka z Enter Shikaricubic / Superbeat. cz

Miluju hudbu a zvášť zbožňuju tu, která si vás omotá a běhá vám z ní mráz po zádech – když prostě jen čumítě a posloucháte. Pokud ale tu hudbu produkuje nějaký koťátko (= „báječný“ muž s kytarou) není o čem mluvit. A ani o takovou nebylo na Rock for People nouze.

RENATA: Na jaký půjdeme koncert?

KÁČA: Rozhodně na Southpaw, už dlouho jsem neviděla Gregoryho!

GABRIELA: Bez debat, na Gregoryho!

Myslíte, že je nám čtrnáct/patnáct? Chyba lávky. Jsme vzdělané vysokoškolačky (haha). Ale naplňovat obecnou představu o vzdělaných vysokoškolačkách je trochu nuda.

Rozhodně není nudné potkat francouzskou kapelu (Tremore), pokecat francouzsky, pochválit a dostat za to cédečko (vždkycky  jsem věděla, že se mi ta francouzština bude hodit).

Nebo se podívat do očí krásnému kytaristovi z Enter Shikari (má je oříškovo zelené) a zapomenout anglicky a vlastně i to, proč za ním člověk přišel (pro podpis).

Nebo se setkat tváří tvář se svým idolem, který si vás pamatuje z jiných koncertů (myslela jsem, že omdlím).

Nebo se čtyři dny nemýt (taky jsem nevěřila, že to vydržím).

Nebo v dešti řvát: „Ruby, Ruby, Ruby, Ruby - Do ya, do ya, do ya, do ya!“ (jo, jsem ten šťastlivec, kterej vyfasoval plaštěnku od telefoního operátora).

Nebo se dojímat dojetím Bublajse z Tata Bojs („Já bych každému z váš přál, abyste zažíval to co já tady.“)

Nebo neblinkat pokaždé, když otevřete toitoiku (vážně to jde).

Nebo se naučit propašovat pití a jídlo do koncertního areálu (to taky jde).

Nebo zjistit, že největší hvězdy jsou nuda (ano mluvím o The Offspring).

Nebo každý den milovat jiného kytaristu (sem tam bubeníka).

Jak říkám miluju hudbu (kromě jiného). Může mi být dvacet, třicet, čtyřicet. Ale pokaždý když budu na Rock for People bude mi patnáct. Vždyť hudba je až na prvním místě!