Holky, hry a panenky

Ach my chudinky ženy, máme to opravdu těžké. Nevěříte? Věřte. Nemám na mysli ani menstruaci, ani porod, ani to, že nemůžeme čůrat na každém rohu. Tentokrát mluvím o prvním kroku. O tom prvním kroku, který my ženy nesmíme udělat.

Když jsem byla mladší hrozně mi to vyhovovalo. I když vlastně nemělo co. Byla jsem ošklivá, ostříhaná na krátko a sebevědomí na bodě nula. Nedokázala bych přijít za mužem a dát mu najevo, že se mi líbí. Tvrdila jsem, že muž musí udělat první krok – jinak to prostě nejde. Já všechno oddřu, odrodím – co musí udělat on, je přijít a oslovit mě. Nikdo nepřišel a ani se není čemu divit, moje vnitřní krása nikoho nezajímala. Všechny zajímali jen odbarvené zmalované blondýny. Ne stín, co se plazí podél stěn střední školy. 

Během času jsem se začala vylupovat, uvědomovat si sama sebe, své zájmy i sebevědomí. A tam to začalo skřípat. Najednou mě přestalo bavit čekat, až se někdo objeví, najednou mi nevadilo být akční. Už mi nešla pod nos ta pasivní pozice. Ale jak na to? Přišla jsem na to, že nijak. Jediný, co můžu, je hrát hry. Hry, který mě někdy i otravují. A upřímně, které ani pořádně neumím. 

Někdo mi vyprávěl, že existují tučnáci, kde samci, když chtějí dát samici najevo zájem, vezmou do zobáčku oblázek a před svojí vyvolenou ho položí. Když ho ona zvedne, tak se zaradují a jdou zakládat rodinu. Chci být tučnákem. Mám ráda jednoduché věci. 

Můžu být přímá a přijít za chlapem a oslovit ho. Samozřejmě, že můžu, ale následky si ponesu sama. On se lekne. Budu podezřelá – divná – zoufalá. Takže mi nezbývá než se natřásat jak slepice na bidýlku, přiblble se chichotat, pracně vymýšlet vtipné obraty a doufat, že tohle moje pitvoření uvidí i on. A nejen, že ho uvidí. Že ho také donutí vstát a pokračovat v téhle hře. 

Nebaví mě bejt lovená a lovit nemůžu. Nemám ty správné zbraně. Prostě si jdu zase hrát. Hrát hry, které mě nebaví. Jsem už jednou holka, tak mám panenky... Co na tom, že panenky teď mají pindíka.