Drobné krutosti

Některé věci jsou kruté, ale už jsem si zvykla. Neřekne si o telefon? Řekne si o telefon a nezavolá? Řekne si o telefon? Dá se tomu předejít. V tichosti se odplížit a venku si zapálit. Člověk ví na čem je a odpustí si pár nervních hodin.

Někdy je to ale na ránu do hlavy. Někdy se díváte, jak se obouvá u vás v předsíni a víte, že jestli si o ten telefon neřekne… je to na ránu do hlavy. Víte, že když si o něj řekne a nezavolá…je to na ránu do hlavy. Víte, že dřív nebo později to bude na ránu do hlavy.
A nějakej debilní telefon v tom nehraje roli.

Občas je tak jednoduchý se do někoho zamilovat. Občas je to nebezpečný. Seděla jsem doma na posteli. Byla zima a byla brzo tma. Seděla jsem tam v tý tmě a čekala až přijede. Mohla jsem dělat tisíce věcí, věcí, které jsem ještě před měsícem dělala. Mohla jsem se učit francouzsky, šít, háčkovat, chlastat, cokoliv. Ale ne, čekala jsem. Nemohla jsem nic, než myslet na něj. Nemohla jsem spát. Nemohla jsem jíst. Nic nebylo důležitější. Nic než ON.

Nakonec jsem se dočkala. Měl takovej ten výraz, kterej nenávidím. Takovej ten – DOSTAL JSEM TĚ. A nemusel říct jedinou větu. Stejně něco plkal. Trochu namachrovaný kecy, který by mi ještě před tejdnem vadily. Teď mi to bylo jedno. Byla jsem ráda, že mluví, i když o mluvení dávno nešlo.

Před pár dny byl jinej. Choval se jako koťátko, říkal přesně to, co chci slyšet. Sama nevím, co přesně to je. Samozřejmě mi nějaká ta kontrolka někde vzadu v hlavě blikala. Samozřejmě, když ví, co chci slyšet, tak to pravděpodobně trénuje. Samozřejmě jsem měla cucat kolu a jít slušně domu. Samozřejmě…

Vyhodili nás z hospody asi ve tři ráno a bylo to úplně…. samozřejmý. Stejně jednoduše jsme se rozloučili, dali si pusu, políbili se. Slíbil, že se ozve. Měl proč.

Museli jsme spolu skončit v posteli. Tohle nebylo na vození za ručičku. Tohle bylo prostě moc rychlý hned od začátku. A mám slabost pro přímost a nekomplikovanost. Ani nevím, jak se to stalo a já seděla na posteli mimo sebe. Nechápu, jak to tenhle typ chlapů dělá, že vám vymeje mozek líp než argentinská telenovela.

Vlastně ani nevím, jestli byl fakt dobrej. Tak jako objektivně. Přišla jsem si jako v nebi, ale pořád to byla jenom moje postel. Jen jsem v ní nebyla sama. A tentokrát nechtělo uspokojit jenom tělo, ale i mozek a…. srdce. Na tělo mi stačí ruka. Na mozek knížka. Ale na srdce? Tyhle myšlenky jsou vstupenka do pekla.

Ležela jsem vedle něj a bála se, že to skončí. Ráno vyjde slunce a všechno dostane až moc jasný barvy a obrysy. V noci je povoleno snít, představovat si, nemusí se jet podle procesu. Večery a noci jsou oukej, není nutný ani moc zavírat oči, svítí se jen na hlavních cestách a člověk se lehce ponoří někam vedle. Stejně jsem usnula a probudilo mě světlo.

Bylo to hrozný, horší než jsem si myslela. Pospíchal. Kdybych byla u něj, mohla bych ho týrat, mohla bych dělat všechny ty věci, abych ho otrávila k smrti. Mohla bych plavat ve vaně, patlat se dvě hodiny šminkama, pít kafe, snídat…a takový ty další blbosti. Takhle jsem měla smůlu, jenom zabouchnul a odešel. Asi bych ho stejně netrápila, měla jsem ho ráda.

Tihleti „vojáci“, kvůli nim šiblo nejedné „Viktorce“. Stála jsem v myšlenkách u okna. Na chvíli jsem si přála, aby do mě uhodil blesk. Ale bylo jasno a mrzlo. Tak zkusím aspoň ještě pět minut nebrečet. Ale bylo to až moc jasný a mrazivý.