„Báječní“ muži s kytarou

Třeba jednou dospěju a přestanu se honit za přeludama. Třeba jednou ocením ty hodné kluky, co by se pro mě rozkrájeli. Třeba jednou přestanu podléhat kouzlu hudebníků....

Asi uplně blbá nebudu. Studuju. Čtu. Nekoukám na telenovely. A Cosmopolitan si kupuju jen občas. V některých momentech je mi to všechno k ničemu. V momentech kdy vidím toho s  kytarou. 

Ono je to vlastně jedno. Kytara, buben, mikrofon, basa, klávesy. Může být ošklivej jak noc, studovat učňák a opakovat jednu větu pořád dokola. Na tom nezáleží. Stačí, že ovládá ten nástroj.  

Asi je v tom něco sexuálního -  ta kytara vypadá jak ženský tělo. Má dokonalé křivky - jak se jí dotýká. S jakou láskou. Mluví tak jak on chce. Vyjádří všechny jeho pocity. A když je jen tak opřená, nikdo se jí nesmí dotknout. Žárlí na ni. Občas si pořídí lepší model. Vzpomíná na tu první. Ta, se kterou se všechno naučil. 

Ale mít ho doma? I s ní? Každý muž něco miluje – auta, peníze, moc.... Ale kdo by chtěl bojovat s jinou? Stejně mě to ale bude lákat. Alespoň jednou vyhrát, na malý okamžik být jeho kytarou.