Román od časů Cervantesových je skvělý způsob, jak prozaicky co nejpravdivěji zobrazovat svět. Jeho výjimečnost spočívá v tom, že vystihuje existenciální prožívání jednotlivého člověka
tak, jak to nedokázala v minulosti ani poezie, drama nebo opera. Román se v moderním věku rozvíjel a přežíval v různých stylech, ale až postmoderní doba ho dovedla do záhuby. Jednak v něm zabila velký příběh, rozdrobila ho do skečů, esejů a parodií. Na druhou stranu z něj udělala pouhý scénář k filmu nebo k televiznímu seriálu. Jestli ho chceme ještě oživit, musíme ho vrhnout zpátky do centra dění.
Co je vůbec centrem dnešního dění? Máme vůbec ještě nějaké paradigma v tak rozdrobeném světě? Nějaký styl, způsob pohledu, jaký převládal po celou moderní dobu? Dá se ještě najít nějaký společný jmenovatel? Můžeme ještě víc rozbít formu tak, jak to dokázala postmoderna? Devalvovat příběh? Nebo se můžeme vrátit tam, kde se vyčerpala moderna? Do všech těch velkých „ismů“, které měly vést k lepšímu člověku? Jak dnes navázat na surrealismus, sociální realismus nebo noveau roman?
Bohužel taková snaha by byla iluzorní. Nežijeme v době, která by měla v sobě vůbec nějaký smysl nebo cíl. Právě tato charakteristika je pro naši dobu vůbec ta nejcharakterističtější. Postmoderna rozředila všechny směry do ekletické bezbřehosti. Jako by už nebyly žádné hranice, žádná tabu ani žádné výzvy. Román, který má popisovat život, se ocitl ve slepé uličce. Buď je pokleslou komercí nebo vypjatou pózou. Schopnost zobrazit to, co se děje na bulváru, už dávno ztratil.
A přitom na bulváru se odehrává drama. Je ovšem natolik roztříštěné do různých epizod, že ho jedno oko těžko přehlédne. Má k tomu ještě vůbec někdo dost vycvičené oči? Na příběh, který se rozpadá do často nezávislých epizod? Na plýtvavou estrádu existenciálních prožitků? Bez cíle, bez boha, bez dobra, beze smyslu, který se vyjeví na konci cesty? Na život, který je často jen jako, nápodobou, chvilkovou rolí? Ano, žijeme v pseudosvětě, ale nechceme si to zatím přiznat.
Pseudosvět je úplně nové paradigma. Jeho neomezený svobodný prostor budí až posvátnou hrůzu. Každý v něm může ukázat to, co v něm je. Nemůže se už skrýt pod žádný velký ideál. Pod žádný prapor ani ideologii. Pod žádné dobro ani konečný cíl. Jsme jen lidská existence, která je příliš složitá na to, aby se dala naplánovat. Žijeme jednotlivé epizody, bez ladu a skladu, fragmenty našeho příběhu. Jsme směsicí reality a fikce. Nikdy nevíme, co je pravé dobro nebo zlo.
Jediný smysl spočívá v jednotlivých epizodách. Když nenajdeme smysl v danou chvíli, nenajdeme ho už nikdy. Prchavé okamžiky jsou jedinou skutečností. Uvědomovat si je, znamená je zaznamenat. V hlavě, v paměti, v uměleckém projevu. Právě tady jsme v centru dění. V letmých okamžicích bulváru světa. Nezáleží ani tak na formě. Na prostoru a času. Ale na vědomí, že žijeme svůj příběh. Každý sám za sebe ve vlastní věčnosti. Naše věčnost závisí na hledání smyslu v běžné epizodě života.
Je nutné se zabývat tím, jak příběh napsat? Každá epizoda může mít smysl, je prózou samou o sobě, ale teprve její sled je život. Sled prchavých epizod, které dávají životu smysl. To je současný román. Žádná vata kvůli posloupnosti, žádná nastavovaná kaše. Žádné křeče a pózy. Žádná chronologie ani žádná pevná pravidla. Ani ich forma ani er forma. Ani román ani povídka. Velký příběh je v opravdovosti.
Náš dnešní svět je pseudosvět. Novověk zemřel, stále ještě cítíme smrtelné záškuby postmoderny. Přesto žijeme dál, bez dějin a bez ideologie tak, jak jsme ještě nikdy nežili. V úžasné osobní svobodě. Lidský život je dnes dlouhý a zajímavý a skrývá v sobě smysl. Hledání smyslu je hlavním tématem doby. Potvrzením naší lidskosti. Beze smyslu jsme jen střípky existence. Složit je dohromady je hrdinský úkol. Pro každého, kdo se o to snaží, ať je už prezident nebo popelář...
Pseudomoderní román je návrat k velkému příběhu jinými prostředky.
Ukázka z knihy esejů Zprávy z pekla
