Když koně umírají na Taxisově příkopu

Tuším, že to napsal K. Čapek, že vrchol animální krásy ztělesňuje hlava německého ovčáka a nejsem si jistý, že možná dodal, že i hlava tygra. Já bych k tomu přidal zjev závodního koně, před dostihem, jak jsem ho vídal za dětských let na Velké pardubické. Každý rok jsme tam lezli s klukama, někde se protáhli dírou v plotě a vystáli důlek u Taxisova příkopu. Byl to zážitek, ale často taky masakr, kdy několik koní padlo, některý se už nikdy nezvedl a to, co nezachytí vysílání ČT, totiž vyšetření a injekci z milosti, jsem taktéž viděl.

Začátkem devadesátek závod narušili aktivisté a já byl naštvaný, jelikož jsem neviděl drama dostihu, nýbrž transparenty. Až časem, když jsem bral rozum, jsem ocenil, že tlak aktivistů způsobil změny, že upravili překážku a změlčili příkop, v němž se tak často umíralo. Já už na dostihy nechodil, ale když si člověk občas přečte, že zas došlo k tomu, že popadalo sedm koní a jeden zemřel, je to tristní. Vlastně nechápu, proč na Taxisu tak lpějí a neudělají z něj běžnou překážku, dostih je i tak náročný, a koně se na něm mohou předvést. 

Záměrně píšu, že proti dostihu nic nemám. Člověk je podivný tvor, který má s přírodou různé dvojsečné problémy. Na jednu stranu nechápe, že příroda je divočina, z níž se vysvobodil, aby žil v civilizaci. Proto je tak kýčovité, když každé ptáče vypadlé z hnízda chce zachránit, čímž odebírá potravu jiným. Vánoční kapr puštěný do Vltavy je fakt kýčem. Jenže do své civilizace jsme přijali různá zvířata, domestikovali je. Ať už na masový konzum, na hospodářství či pro zábavu. Pro taková zvířata musíme užívat náš lidský etický kodex.    

Člověk je napůl zvíře, jež v sobě zkrotilo divočinu a žije eticky. Tento rozpor je princip našeho uvažování: máme právo zabíjet zvířata? Dokud jsme všežravci, pak ano, zvířata tu od toho jsou, jen bychom z nich neměli dělat průmyslový produkt. Další fakt, že třeba pro koně je přirozené běhat a skákat: Máme právo je nutit do dostihů? Ano, do takových, pro něž platí stejný kodex jako pro jiné sporty. Tedy, že se eliminuje riziko a smrt je jen málo pravděpodobná: Což prostě dnes Taxisův příkop nesplňuje, ať už ten pád zavinil kdokoliv.

Tyto konsekvence by měly ostatně platit globálně. Tedy i pro otázky, jak řešit vztah ke klimatu. Máme dvě možnosti, za a) přírodu nechat na pokoji a nezasahovat kýčovitě, za b) nést zodpovědnost za to, co jsme k sobě připoutali, tedy obsah civilizace. Je klima příroda nebo je civilizace? Dá se to vlastně vůbec rozdělit? Já bych řekl, že jsme schopni ovlivňovat krajinu nebo ovzduší, ale planeta je živel nad naše síly. Víc, než se kýčovitě snažit zasahovat do klimatu, bychom měli pěstovat to, co vnímáme kolem sebe, totiž okolní přírodu.

S tím souvisí nejvyšší projev člověka; to je estetika. Kromě toho, že stále v přírodě vězíme až po uši, jsme schopni ji vnímat nezávisle. A to je pohled na její krásu, na scenérii krajiny, fauny a flóry. V tu chvíli není příroda ani divočina, ani civilizace, nýbrž kreativita. Něco, co bylo vytvořeno, co se nás dotýká jen tím, že vnímáme krásu. Požíráme zvířata, eticky se tím trápíme a pak se tím dojímáme: A to je v kostce člověk. Víc k tomu říct neumím, zvlášť, když mě dojímá každý voříšek, co kňučí na chodníku, kam ho přivázali k prvnímu stojanu...

Ukázka z knihy Deník spisovatele