Moje milované řemeslo ztrácí na své váženosti. Není asi žádné jiné povolání, které by ve svobodných časech tak upadlo. Kam se vytratil entuziasmus počátku devadesátek, kdy jsme chtěli všichni psát jako Čapek?
Několik let opojení se rozpustilo jako soda ve sklenici vody. Dostavila se kocovina trhu, tlaku politiky, majitelů novin a svobody internetu. Slova ztratila svou hodnotu, pravda svou ověřitelnost, naše profese svou prestiž.
Stali se z nás otroci čtenosti, kteří se snaží vyhovět poptávce. Píšeme to, co se po nás chce, a i ti nejlepší nepíší většinou to, co si skutečně myslí. Je to dobrovolná cenzura z hladu. Nezaměstnaných novinářů je víc než dost. Fakulta žurnalistiky chrlí stovky dalších. Navíc dnes může psát každý, kdo si zapne počítač. Novinář začínající od píky je vzácnost. Každý nováček umí napsat článek, který není o nic horší nebo lepší než milióny jiných.
„Já to ze sebe asi nevypotím,“ vzdychl můj kolega Karlík, ježatý vousatý mladík po škole.
„O čem píšeš?“
„Vždyť to víš, dělám zvěda na radnici.“
Chápavě jsem pokýval. Pamatoval jsem si dobře, že tihle mladí kluci se posílají přímo do jámy lvové. Svou neokoukaností mají nejlepší možnost se vetřít do přízně vládnoucí kliky. I kdyby to měla být třeba jen šéfka sekretariátu. Proto jsem nechápal, v čem je problém.
„Psát o radnici je zlatej důl, Karlíku.“
„Já nevím, jak si to ověřit...“
Tak trochu se mi ho zželelo. Vypadal dost nešťastně, blížila se uzávěrka a on neměl ještě ani slovo. Občas se to přihodí každému z nás. Je třeba se naučit pár fíglům, jak se tomu vyhnout. Mít novinářský čuch. Umět fabulovat. Pravda je totiž stejně jen reálná pravděpodobnost.
„Co si chceš ověřit?“
Ochotně mi ukázal své materiály. Vlastně to byly hlavně jen fotky aut. Auta měla velmi typické značky s originálními písmeny a číslicemi. Stála na zákazu zastavení před magistrátem.
„Mám k tomu i několik chlapů. Vlivný zvířata, co tak rádi choděj na oběd k primátorovi. Ale nemám nic potvrzenýho. Jako třeba, jestli vlastníkem těch aut jsou fakt tihle týpci."
Vzal jsem namátkou jednu z fotografií. S primátorem na ní obědval objemný muž v obleku. Měl zarudlý obličej s prasečím chřípím. Byl to takový typ jako vystřižený z Lombrosovy knihy O typech zločinných. „Co si chceš ověřovat? Novinář musí mít čuch!“
Pomohl jsem mu sesmolit článek. V podstatě šlo o prkotinu: o beztrestné porušování zákazu zastavení. O to, že na zakázaných místech parkují pořád stejná auta. Komu asi patří? Vyvoleným pana primátora? Jaké pikle spolu s ním tihle manekýni kují? Několik fotek jako ilustrace. Žádná jména, žádné obvinění. Jen důvodná zlost občanů, kteří musí za parkování platit nebo jet tramvají. A víte, jak předražená je Opencard! „Jezdil jsem za nimi dva dny,“ zavzdychal Karlík, „stovka v prdeli.“
Pozval jsem ho po práci na drink. Nebo spíš jsem se nechal pozvat. Vytáhl jsem ho z bryndy, tak ať platí. Byl to ještě holobrádek, co si nechává narůst vousy, aby vypadal mužněji. Nevycválaný janek. Směs úcty a rejpalství. Chtěl se bavit o psaní, ale já ho brzy utnul. „Lekce číslo jedna. Psaní je trochu jako žena. Čím víc ji ignoruješ, tím větší máš u ni šanci.“
„Ale to já neumím.“
„Protože se nudíš. Najdi si něco, u čeho vydržíš. Nauč se čekat. Pak všechno to, co chceš, přijde.“
„Trhák?“
Dopil jsem Jima Beama. „Přílišná snaha škodí. Lidi chtějí pohádky. Stačí je zabalit do moderního hávu. Všechna témata znáš už od dětství.“
„Lekce číslo dvě?“
Strávili jsme spolu fajn večer. Karlík platil a já pil. Dostal školu moderní novinařiny, ve které splývá zpráva s komentářem. Vysvětlil jsem mu, proč jsem po všech průserech skončil u sloupků. Být hlavním komentátorem nebo dělat investigativu, je příliš náročné. Mně stačí krátký článek. Žádný nerudovský fejeton. Žádná čapkovská stylizace. Pár úderných přesných ran na solar plexus dnešního dne.
Pak si už jen pamatuju, že jsem ho učil boxovat. Ale Karlík mě odvedl domů. Byl sotva o deset let mladší, ale jako by byl můj syn. Vždycky jsem chtěl mít syna. Moje dávné trauma. Ráno mě probudila kocovina. Odvedl jsem malou dcerku do školky a pak jsem šel ještě spát. Dnešní téma samo přijde. Odpoledne jsem dorazil do redakce.
„Můj článek zabral!“ jásal Karlík, „volali mi z Respektu, že jsem trefil do černýho a nabídli mi spolupráci. Chtějí na to udělat sérii článků. Zaplatí nám za moje materiály. Šéf je spokojenej. Asi jsem do sítě chytil velkou rybu. Fakt ti musím poděkovat!“
„Novinář musí mít čuch!“ pokýval jsem.
Do uzávěrky zbývala pouze hodina. Posadil jsem se k počítači a asi za dvacet minut jsem napsal svůj článek. Opravil jsem několik gramatických chyb a bylo to. Název článku zněl: „Jak se stát novinářským esem…“
30. kapitola z knihy Otcovství
