Pravda a láska bojuje se lží a nenávistí

Kryštof prohrál čestnou sázku a bohužel to znamenalo, že bude muset mluvit pravdu a nic než pravdu. Rozhodl se svůj úkol splnit laskavě. Nechtěl nikomu ublížit, nikoho se dotknout. Hned, jakmile toho rána vstal, se na svou manželku usmíval. Vypadala hrozně. Měla zase tu vyrážku na tváři. Nevěděl, jak by jí to šetrně sdělil. „Jestli chceš, lásko, namažu ti to,“ řekl. 

„Co?“ zděsila se, „to mám až takovou ránu?!“

Neodpověděl, ale pak si uvědomil, že musí mluvit pravdu.

„Vypadáš jako kropenatá slepice,“ řekl.  

Zbytek společného rána proběhl beze slov. V práci to snad bude lepší, pomyslel si Kryštof, když manželka odešla. Nastoupil do auta a odjel do práce. V redakci bylo hlučno jako každé ráno. Sdílel s reportéry místnost, kde tvořili společně místní noviny. Musel se soustředit na svůj článek. Nesesmolil ještě ani řádku a měl to do uzávěrky odevzdat.

„Mílo,“ řekl, „promiň, ale tvůj soukromý hovor mě obtěžuje. Možná bys mohl někam odejít.“

Milan po ránu s manželkou řešil to, co nestihli doma. Měl zvučný baryton a mobil měl nastavený na hlasito. Hlas jeho ženy zněl pištivě až protivně. Jejich hovor Kryštofa rušil.

„A kam jako, ty vole?!“

Milan se napruženě zvedl od vedlejšího PC. Většina kolegů u dalších stolů držela u ucha mobilní telefony. Snídali, pouštěli si nahlas rádio, svačili. Pak si jeden z nich uvařil čínskou polévku. Smrděla po celé kanceláři. Kryštof vstal a šel to kolegovi oznámit.  

„Pájo, víš, páchne to hůř než močůvka.“

Pavel se roztřásl. Byl sportovní novinář a bral antidepresiva. To měl z toho, že fandil místním fotbalistům.

„Co si to dovoluješ! Piš si svou černou kroniku a nekecej! Tohle mi ještě nikdo nikdy neřekl!“

Jejich výstup měl dohru u šéfredaktora. Pavel byl maskot novin. Bez jeho zadní strany by jejich plátek lidi nekupovali. Ostatně byli před krachem. Kolegové to věděli včetně šéfredaktora. Všichni se báli o práci. Z kdysi seriózního tisku se noviny stávaly mrzkým bulvárem.

„Vážně si to myslíš?“ zeptal se ho šéfredaktor.

Kryštof na chvíli mlčel. Pak si vzpomněl, že musí mluvit pravdu. Řekl všechno tak, jak si to myslel.

„Je ti jasný, že jsi tady skončil?!“

Kryštof už žádný článek nenapsal. Stejně by si ho vycucal z prstu. Zločinnost ve městě byla na denním pořádku. O jeden článek víc nebo míň, pomyslel si, když si nakládal věci do auta. Zajel rovnou na pracák. Měl tam známou, sestru jeho ženy, která mu jistě pomůže.

„Dostaneš vysokou podporu,“ řekla švagrová.

„A od tebe ji nedostanu?“

Jeho švagrová se mu velmi líbila. Po pravdě byl do ní zamilovaný. Jen se jí to vždycky styděl říct.

„Jak to myslíš?“

Kryštof zaváhal. „Víš, dneska ti to musím říct. Já tě miluju. Stále o tobě sním. Copak to nevíš?“

„Hmm, vím,“ povzdychla švagrová.

„Tak proč spolu nejsme? Já po tobě toužím!“

Věděl, že jí není lhostejný. Celé roky to mezi nimi jiskřilo. Jediná překážka jejich lásky byla jeho žena. Ani jeden jí nechtěl ublížit. Švagrová byla rozvedená a mohli být spolu. Jen mít tu odvahu. Ale ona ho vždy zarazila. Dávala mu najevo, že má zásady, které nezmění. Lepší žít ve lži než bez zásad. A tomu se říká morálka.

Celý den Kryštof sháněl práci. Několik pokusů vypadalo nadějně, ale pak, když řekl pravdivě, co umí, to nedopadlo. Unaveně odjel domů a přede dveřmi našel dva kufry.

„Co se děje?“ zeptal se ženy, když mu otevřela.

„Ségra mi to řekla, jsi odporný šmejd! Seber se a vypadni!“

Na to se nedalo nic říct. Nemohl jí lhát. Nechal tam stát ty kufry a zamířil do hospody. Sedl si k prvnímu stolu. Tady bude mít klid, pomyslel si, tady nebude muset nic říkat, pravdu ani lež.

Objednal si pivo. V televizi šly zprávy a místní štamgasti poslouchali. Pak jeden z nich začal nadávat. „Tady to vidíš, Míro! Je to jedna velká pakáž! Jde jim o koryta, obyčejnej člověk je nezajímá! Když se dostanou k moci, začnou krást jako straky! Celej stát už rozkradli!“

Mirek, který seděl vedle Kryštofa, přikývl. „Máš recht, sdírají nás na daních, aby si mohli zvýšit platy.“ Pak se obrátil ke Kryštofovi. "Co říkáš, mladej, není politika svinstvo?“

Kryštof si uvědomil, že si lžou do vlastní kapsy. „Víte, kdybyste tam byli, kradli byste jako straky taky. Nejste o nic lepší. Snad jen neumíte tak mluvit a nemáte tu inteligenci.“

V hospodě to ztichlo.

Číšník to zaslechl a přišel ke stolu. „Máš problém?“

„Zaplatím,“ řekl Kryštof, „to pivo bylo zteplalý. Navíc má divnou chuť, asi nemyjete trubky.“

Číšník ztěžka vyfoukl vzduch. Pak zvedl Kryštofa za límec a strkal ho zuřivě před sebou ke dveřím. Vytlačil ho chodbou ven a vrazil do něj tak, až Kryštof upadl na chodník.  

Kryštof se namáhavě zvedl. Očistil si džíny. Na nebi se honily tmavé mraky. Studeně to foukalo a rozpršelo se. Kryštof se schoulil do svého kabátu a pomalu se vydal noční ulicí.

Za jediný den se z něj stal opuštěný nezaměstnaný bezdomovec.

Povídky plné lásky