Po čem touží zralé ženy?

Pseudochlap není urážka ani nadávka nebo pokus o zesměšnění. Je to pojem, který příhodně vystihuje fenomén dnešního muže.

Zralá žena má stále co dělat. Emilka byla úspěšná v zaměstnání, jezdila na různé přednášky a konference, dokonce i do zahraničí, málokdy se stalo, že by měla volný celý víkend. Ráda jezdila na chalupu, chodila za kulturou, do divadla, na výstavy, občas i na popový koncert. Měla ráda staré hity z osmdesátých let a když byla někde nějaká retro diskotéka, přemluvila kamarádku z práce, aby tam s ní šla.

Doma měla taky co dělat. Na úklid neměla v týdnu čas a tak to doháněla hlavně v  sobotu. V bytě měla uklizeno, kvůli sobě, ale taky kvůli Karlovi, kdyby někdy přijel. Vytírala, prala a žehlila, přesazovala a zalévala své květiny. Na balkóně měla muškáty, měla je i na parapetech oken směrem na jih. Voněla si k nim a připadala si jako u moře. V obýváku měla zase begónie a ty zbožňovala ze všeho nejvíc. 

"Nemůžete dávat pozor?" ozvalo se v televizi, kde začínal německý romantický film.

Nějaký kluk porazil dívku na kole s květinami v košíku. Na první pohled vypadal jako sympatický nešika.

"To je vaše vina!" zněla odpověd.

Pak se oba dva na sebe podívali a jejich tváře se změnily. Ze zamračenosti se proklubaly až k obdivným úsměvům.

"Promiňte," řekl mladík, "jste v pořádku? Nestalo se vám nic? Nechcete někam hodit?"

Tak nějak začínal každý romantický film. Emilka to už znala, protože si romantiku pouštěla k žehlení. Vyprala nějaké Kájovy věci, které jí tady nechal, když jeho Marta neměla čas. Žehlila je a přemýšlela o tom, proč Marta není jako dívky z filmu. Snažila se jí poradit, aby byla víc ženská, ale nedala si říct. V jejich bytě to bylo hrozně sterilní. Neměla ani čas, aby pěstovala nějaké pelargónie. 

"Ty do toho květinářství jezdíš nějak často?" řekla klukovi jeho velmi zachovalá matka.

"Jen jim dělám úvěrovou nabídku," zněla odpověď.

Mladík byl ředitelem velké banky. Jeho otec, manžel Henriety, jak se matka jmenovala, zemřel a on musel převzít břímě firmy. Byl úspěšný, trochu floutek, Henrieta doufala, že se už usadí a bude mít vnoučata, po kterých toužila. Ona sama měla stále co dělat. Starala se o vilu a zahradu plnou vzácných růží. Měla milého ctitele, ale vystačila si sama do té doby, než potkala Osvalda.

"Jsi to ty, Henrieto?" ozvalo se.

V květinářství stál Osvald, její dávná láska. Neviděla ho třicet let, ale nikdy ho nepřestala milovat.

"Vy jste kdo?" dělala užaslou.  

Emilka to všechno prožívala s Henrietou. Věděla, že je to velký kýč, ale těšilo jí to. Mohla na chvíli zapomenout. Na prádlo, které žehlila, na svůj všední den. Mohla se poddat touze po naplněnosti. Přála si, aby si Karel vzal milou dívku, která mu dá dítě. Žádnou modelku nebo upjatou kariéristku. Pak mohla myslet na své štěstí. Na to, že by ještě ráda poznala nějakého báječného muže.

Hlavou jí procházeli ti, které v životě poznala. Mohl být některý z nich jako Osvald? Nebo měla smůlu jen na samé slabochy? Když se dozvěděli, že má syna, většinou se stáhli. Nedokázali mu být tátou. Užili si s ní krátký románek a pak odešli. Nikdy je nezdržovala, na to byla příliš hrdá a soběstačná. Dokázala se o sebe postarat. Nepotřebovala jejich peníze ani majetek. Jen jí chyběla vzájemnost: Soucit a starost. Když pečovala o Karla, tolik si to neuvědomovala, ale teď jí to schází. Bojí se, že až bude stará, že zůstane úplně sama...

Snažila se to ze sebe setřást. Romantika je jedna věc a život druhá. A ona potřebuje nakoupit, aby mohla zítra uvařit. Možná, že přijedou na návštěvu Karel s Martou.

Nasedla do svého Golfu a zajela do hypermarketu. Zaparkovala u přístřešku s vozíčky, jeden vozík si vzala a zamířila ke vchodu.

Ozvalo se zaskřípění. Na poslední chvíli zahlédla velké auto řítící se kolem vchodu prodejny.

Vozíček se jí vysmýkl a pak se převrátil, zatímco auto zabrzdilo. Emilka se vyděsila.

"Nemůžete dávat pozor?!"

Z auta vylezl šedivý elegán. Byl pohledný, hezký a noblesní. Jako kdyby vypadl z oka Osvaldovi.

"Ty krávo!" vyštěkl na ni, "co tady jako děláš?! Kam se koukáš?! Podívej, cos provedla!"

Ukazoval na naleštěnou kapotu. Máchal rukama jak opičák. Vypadal, jako kdyby utekl z pavilónu, pomyslela si zklamaně...

Její touha po velké romantice dokonale vyprchala.

21. kapitola z románu Pseudochlap