Přestože s estetikou Milana Kundery v mnoha ohledech nesouhlasím, uznávám, že pro český i evropský román udělal obrovskou službu.
Na sklonku moderny, v druhé polovině 20. století, vytvořil dílo originální jak svým obsahem tak i formou. Jeho knihy jsou v českém kontextu zcela nenapodobitelné. Přesto nebo právě proto se jimi inspiruje už několik generací literárních epigonů. Jak víme, epigonů se najde vždy dost, čím je autor nenapodobitelnější, tím je jich o to víc. Pro mě osobně je Kundera mnohem inspirativnější jako esejista než jako romanopisec. Je to zřejmě proto, že jeho eseje obsahují jeho názory, zatímco jeho romány obsahují spíš líbivé meditace.
Jestliže chci psát o Kunderovi, musím být osobní. Každý autor by měl mít svůj spisovatelský stůl postavený na pevných nohách. Tyto nohy metaforicky tvoří v mém připadě čtyři autoři, respektive jejich nejcharakterističtější rysy. Prvním z nich je příběhovost, druhým emotivita, třetím myšlenka, čtvrtým humor. Milan Kundera je autorem vytříbených myšlenek. Nikdy jsem při četbě románů nezažíval takovou intelektuální rozkoš jako u Kundery. Nikdy by mě nenapadlo, že je možné v řádcích románu tak abstraktně meditovat. Vyzdvihnout myšlenky nad příběh, nad emoce a vlastně i nad humor.
To znamená, že tvrdím, že Kundera není příliš vtipný? Ne, jistě má humor rád, buď ve formě anekdoty nebo ironického odstupu, ale úskalím jeho stylu takzvaného "myšleného" románu je nedostatek prožitku. Až na výjimky (např. ve Směšných láskách) anekdota nepodpořená zvnitřněným vztahem s hrdinou nevyvolá smích, spíš jen pousmání. Ten chlad rozumu je u Kundery možná až moc demonstrovaný. Jako kdyby se autor styděl za své city, za období lyrického mládí, kdy psával zjitřené verše. Jenže bez emocí není úplný prožitek a bez prožitku je těžké stvořit románový příběh.
Milan Kundera stvořil román bez velkého příběhu. Velký obdivovatel hravé skepse osvícenské literatury a moderního filosofického románu opustil záměrně jednotu děje ve prospěch jednoty témat. Svá životní témata rozvíjí ve svých románech v mnoha variacích. Postavy románu vycházejí z hudební kompozice a jsou čistě imaginárními nositeli významů. Nejsou to lidé z masa a kostí, jak jsme zvyklí z tradičního románu. Necítíme jejich vůni, neznáme jejich tváře, jsou svého druhu sémantickými znaky. Je těžké se s nimi ztotožnit, ale hlavně je ani nestačíme mít rádi.
Ne, nemyslím, že je dnes možné psát balzacovsky. Podrobná popisnost vzala za své nástupem filmu a televize. Kundera ve svých esejích píše, že román má smysl proto, že dokáže říct o lidech něco vlastního. S tím vřele souhlasím, potíž je jen v tom, jestli to lze udělat bez příběhu. Kundera zvolil formu podle své osobní dispozice. Návaznost děje nahradil meditací o životě. Důležitější je pro něj skeptický odstup než osobní prožitek. Svou intelektualitou jistě nadchl mnoho čtenářů. Na druhou stranu při delší četbě jeho románů na nás nakonec zívne velká nuda.
Jestli něco bytosně potřebujeme, je to identifikace. Podle Kundery jsou jeho romány domy s dvěma podlažími, první z nich je určeno postavám, druhé reflexím o životě. Bohužel o prvním patře toho moc nevíme, celý dům je spíš neobydlená vila s krásnými obrazy na stěnách. Ve druhém patře, kam lidé chodí spát, sní autor s otevřenýma očima. Žádné spláchnutí klozetu elegantní meditaci nenaruší. Snad jen občasná erotika, která má životní nudu opepřit. Nejlíp, kdyby tady vůbec nikdo nežil. Pak by celý dům byl dokonalým pomníkem moderního umění.
Ano, myslím si, že Kundera je poslední modernista. Vychází z moderny a má ji neobyčejně rád. Hledá způsob, jak naplnit vlastní ideje. Otevírá cestu k jinému poznání existence. Nedělá to dogmaticky, spíš pluralitně, v kontrastu různých pohledů. Problém je, že snad kromě Žertu jsou jeho romány víc reflexí než lidským příběhem. Bez příběhu jsou pouhou salónní filosofií. Jistě, čtenáři lichotí, že jim rozumí, ale nejdou do hloubky. Nejsou esejem ani prózou. Jsou posledním pokusem, jak zachytit konec novověku.
Svou nenapodobitelností nás Kundera dovedl do slepé uličky. Jeho román je krásná neužitečná hračka. Vyjadřuje víc život autora než těch druhých. Jeho velmi duchaplnou konverzaci s filosofy minulosti. Jeho fóbii z obyčejné reality a nevyzpytatelných emocí. Odpor ke stále rychlejšímu světu, jeho hluku a těkavé neideologičnosti. O co se může člověk opřít, když nejsou žádné ideje? Ideály, jaké jsme měli v mládí? Není pak takový život ještě mnohem těžší, než když nás drtily dějiny?
Jenže život stále bují a v nás zůstává touha ho zvěčnit. Nemusíme ho upoceně opisovat nebo se držet pravděpodobnosti. Můžeme zachytit "tekutost" světa jako plýtvavou estrádu existenciálních prožitků. Žádné meditace, pouze prchavé příběhy plné emocí, myšlenek i humoru. Tak vystihneme dnešní epochu a není v tom žádná sentimentalita. A vůbec žádný kýč. Nebo máme snad čas dojímat se nad vlastním osudem?
Dnešní román se nedá tesat do mramoru, ani se zručnou grácií ani s hravostí ironika. Tak, jak to dělal poslední modernista. Žijeme v úplně jiné době, kde fikce prostupuje realitou. Kde myšlenka prostupuje emocemi. Život už nejde zachytit odděleně, protože je až příliš těkavý. Sotva se ho dotkneme, změkne jako asfalt. Musíme se ušpinit venku na bulváru. Odstup z podkrovního ateliéru nás vzdaluje lidským příběhům...
Ach, ta nesnesitelná lehkost psaní Milana Kundery!
P.S. Lehce kriticky a přesto s obdivem k zítřejším devadesátinám M.K.
