Na sebevraždu to ještě nevypadá

Dnes ráno dostal Pavel do ruky koště a igelitový pytel. Po včerejšku, kdy celý den v centru pohraboval spadané listí, to vypadalo na další ponížení. Zametání vždycky připadlo na toho nejposlednějšího v jejich partě. Parťák si tím utužoval autoritu, zřejmě se řídil heslem, rozděl a panuj. Sám si seděl v dodávce, ve které převáželi úklidové prostředky.

Bylo studené podzimní ráno. Od řeky sem táhla mlha a její sychravý chlad na něj nepříjemně působil. Vzal koště a došel po chodníku k nábřeží. Měl na sobě žlutou kombinézu technických služeb. Nesnášel už jen tu barvu. Každý, kdo šel kolem, si ho musel okamžitě všimnout. A že jich prošlo za tu chvíli kolem celé procesí. Jeho sousedé, bývalí spolužáci, bývalé milenky, spolužáci jeho dětí, kluci z bývalé práce. Měl pocit, jako kdyby ho přivázali ke kůlu na náměstí pro výstrahu všem ostatním.

„Čauky,“ pozdravil ho kamarád, úspěšný podnikatel.

„No nazdar,“ odpověděl.   

Kamarád si šel do parkovacího domu pro auto. Pavel taky míval auto, ale minulý měsíc ho musel prodat. Připadal si jako ztroskotanec. Dělal svou práci pětadvacet let a nic jiného neuměl. „Ve vaší odbornosti nic nemáme,“ řekla úřednice na úřadu, „zkuste ty úklidové služby.“ 

Bylo mu padesát a vypadalo to, že je odepsaný. Namísto práce, které rozuměl a měl ji rád, musí zametat. Nic jiného na pracáku nesehnal. Měl pocit, že mu ujel vlak. Všichni ve frontě na podporu vypadali mladší. Mnohem pružnější, drzejší, fikanější. Sice to nebyli žádní chytráci, ale aspoň věděli, že tady je to poslední štace.

„K metařům nepůjdu,“ řekl jeden z nich a pak dodal, „když tam půjdeš, už se z těch sraček nevyhrabeš.“

Pavel zvedl špinavý, upatlaný kelímek. Hodil ho do pytle a zametl na dlažbě rozsypané hranolky. Byly obalené lepkavým kečupem. Nějaký bezdomovec si tady udělal večerní hody. Několik pivních lahví na lavičce. Taky děravý kabát, který asi sloužil jako přikrývka. 

Dokud pracuješ, pomyslel si, máš šanci. Máš byt, děti, účty, psa, musíš se o ně postarat. Obě děti ještě studují, manželka s malým platem, v poslední době stále na prášky. Měl snad nějakou jinou možnost? „Kdybys byl chlap,“ řekla, „nemuselo to takhle dopadnout!“

Mohl snad za to, že jeho firma zkrachovala? Byl sice ve vedení, ale jen jako odborný pracovník. Nikdy se o ekonomiku nezajímal. Měl úplně jiné sny, jiné představy, jiné zájmy. Žil si ve svém světě. Chtěl být unikátní. Jenže teď je unikátní tím, že zametá chodník. 

„Co na to řeknou lidi?!“ řekla manželka.

Měl už dost toho maloměšťáctví. Ty konvenční přízemnosti, to, jak se neustále poměřovali a hodnotili. Jeden soused koupí nové auto a už se plno lidí ptá, kde na to vzal. Jakpak se asi vyšvihl? Co asi zdědil, kde co ukradl, kdo mu co dohodil? Bezduchá chamraď. Život podle scénáře, podle toho, co zahlédli v televizi nebo v reklamě. Nic, vůbec nic v nich nebylo. Jen vlastní nejistota z nenaplněného života.

Nejhorší ze všeho byly ty cigaretové špačky. Ležely v mezerách dlažby a nešly vymetat. Musel vzít bodák a nabodávat je. Jeden po druhém na ostrý hrot jako nějaký špíz, pak je všechny stáhl z bodáku do pytle. Byla to piplavá, titěrná šílená práce.

„Na ty vajgly nekoukej!“ zahulákal parťák z dodávky, „až Mejla doseká ty keře, přijede s Chobotem.“

Chobotem se nazýval průmyslový vysavač. Obsluhoval ho parťákův oblíbenec, malý šedivý mužíček. Ten zatím pracoval s křovinořezem. Pavel zjistil, že kdo ovládá nějaký stroj, má tady mnohem větší váhu. Vysavač stačilo nastartovat a jen tak s ním jezdit. Hubice pohltí všechnu špínu světa. „Já to klidně vysaju,“ nabídl se parťákovi.

„Ty si hleď koštěte!“ zněla odpověď.

Poníženě zmlkl a pokračoval v práci. Nemělo to žádný smysl, připadal si jako trestanec na galejích. Ubožák s koštětem a vidinou, že se snad ani nedožije důchodu. Doživotní odsouzenec. Má jen jedinou svobodnou volbu a to spáchat sebevraždu. Může se přivázat tady k popelnici a skočit s ní do řeky. Udělalo by to jen takové mizerné „žbluňk“. Ale ani to nemůže udělat, má přece svou zodpovědnost. Co by na to řekli lidi? Na sebevraždu ve středním věku je už pozdě, na tu bilanční je přece jen ještě moc brzy.

„Zametls to až k mostu?“ zeptal se parťák o přestávce.

Svačil krajíc chleba a přikývl. „Mejlo,“ řekl parťák, „vemeš si Chobota a tady Inženýr pude na křovinořez!“

„Děkuju, šéfe!“ poděkoval.

Konečně dostal šanci. Může ukázat, co v něm je. Vezme si křovinořez, nastartuje ho a bude sekat. Na hlavu si nasadí helmu s plexisklovým štítem a chráničemi na uši. Bude mít lepší práci a navíc ho nikdo nepozná.

Vypadalo to nadějně.

Povídka z cyklu Lidská tragikomedie