Deník spisovatele - životní prohry, bez kterých to nejde…

V jednom eseji, který považuji za svůj zásadní (Novověk je mrtev, ať žije pseudověk), jsem pojmenoval dnešní věk, ve kterém posledních několik desítek let žijeme, jako věk dítěte. Je to věk, kdy se prosazuje mnohem víc hravé mládí než zkušené stáří. Na rozdíl od věku velblouda, který vzýval autority, a od věku lva, který proti nim bojoval, věk dítěte nic nevzývá a proti ničemu nebojuje, chce se bavit a užívat si života.

Když něco nevíme, můžeme si to "vygooglit". K čemu je nám autorita a její životní zkušenost? Máme své sociální sítě, kde se dozvíme přesně to, co chceme vědět. Většině to evidentně k životu stačí, je to tak sladce nevinné, když se to, co je protivné, vytěsní. Dítě nic neřeší, je zvědavé jen na to, co ho samo baví. Má své přátele a o svět dospělých, který snad už ani neexistuje, nejeví zájem.

Máme blahobyt a drobné pseudoproblémy. Úcta ke stáří je sebezáchovná, ale tu, jak se zdá, ztrácíme. Není právě na umělci, aby ukázal naše mezní situace? Jestli je v něčem nerovnováha, pak v tom, že je příliš infantilnosti a málo moudrosti. Jsou obory, kde se to ztratí, ale v umění, potažmo literatuře, to bije až příliš do očí. Děti, které cosi vystudují, a pak začnou psát, jsou karikatury spisovatelů.

Jak napsal Klíma, každé vítězství sestává ze samého bití. Kdo chce popsat lidskou existenci, musí poznat svět. A znát svět bez zkušenosti, bez proher a krizí, je contradictio in adiecto. Právě próza, která je postavená na zážitku, je vrcholem zkušenosti. Kde jinde lze vyjádřit život tak niterně a přitom objektivně než v románu? Jestliže literatura ztratí své místo ve světě, nezbyde už příliš moudrosti.

Ano, zbyde nám hravost a zábava. V určitém věku to stačí, sám vím, že jsem nebyl jiný. To, co jsem psal ve třiceti, mi teď ve čtyřiceti už nestačí. Ale mezitím jsem musel hodně zažít. Být nezaměstnaný, přijít o nějaký ten vztah, o slibnou kariéru, o blízkého člověka. Zažít vzestup a pád, ale také radost z běžných věcí. Teprve tehdy, když si vážíme obyčejnosti, jsme dost neobyčejní pro psaní.

Mladí nemohou za svou bezelstnost. Chtějí být pupkem světa, to bylo vždy, naše chyba, že jim to umožňujeme. Ale je to i o naší adaptaci, umění se učit, využívat znalosti. Respekt je přirozený instinkt. Pokud jsme směšní či podlézaví, žádnou vážnost nezískáme. Přenecháme svou roli těm, co na to být autoritou ještě nemají. A k tomu nám stačí mít trojjediné: emoce, rozum a zkušenosti.

Neštěstí pro mladé je brzký úspěch, bohatý rodič a schopnost dělat dobře cokoliv. Bez krize a porážky nedokáží v životě nic. Kdo chce psát, musí vědět, že je to věc zrání. Pak může dospět k umění. Bez toho z něj bude jen dětinský youtuber nebo pochybná celebrita, která bloguje pro ty, kteří jsou ještě o něco hloupější než ona sama.  

Ukázka z knihy Deník spisovatele