Deník spisovatele - zakouřím si a pak si zaboxuji

Zjišťuju, že bez dýmky mám tak zahlcenou hlavu, že nejsem schopný uvolnit myšlení. Neustálé vzruchy, vyrušení, lomoz celého světa, který ne a ne ztichnout. Křik, rachot nádobí, zvuk vrtačky odvedle, jako když ti někdo vrtá přímo do zubu. A přitom to mám v sobě, jako každý kdo příběh promýšlí, stejně tak i já vím, co chci zaznamenat, už předem, protože to v sobě nosím, i když na to nemyslím.

A takhle začíná moje psaní. Krátký příběh se rozvine z hlavy, vím název a téma, ale nevím, co bude dál. Přesto výsledný tvar musí být vybroušený, tvrdý a ostrý jako diamant. Kdo si myslí, že psaní má hladit, neví nic o opravdovosti psaní. Jde o co největší ryzost, kterou vytesáte z materie, někdo z kamene, někdo ze slov. A každý takový drahokam je zasazen do celého šperku, respektive románu.

Krátký příběh má alespoň dvě roviny. Jednu, tu jasnou linku příběhu, pro čtenáře, druhou rovinu s přesahy, kterou zná autor, a třeba ji zachytí i velmi vnímavý čtenář. Je v ní hra o tom, co je pravda a co není, co je realita a co smyšlenka. Co je skutečnost a co virtualita. Právě mezi těmito dvěma sférami vnímání vzniká napětí skutečné prózy, to ostatní je literatura faktu nebo obyčejný brak.

Další rozměr vzniká, když je krátký příběh součástí románu. Nejenže baví sám o sobě, ale neustále navazuje, doplňuje to, co o hrdinech už víme, co si o nich pamatujeme. Můžeme je mít rádi, můžeme je nesnášet, ale už se nám dostali pod kůži. Aspoň těm, kdo sled příběhů čtou jako jeden velký příběh, i když na sebe lineárně nenavazuje. Ale nefunguje tak celý náš život, jako sled téměř absurdních zážitků?

Tímto způsobem, jak jsem ho popsal, jsem napsal Otcovství. Je to klasický román psaný formou, která odpovídá současnosti. Letmé epizody života, ve kterých hledáme smysl. Nic jiného nás ani ve světě nečeká. Někdy je to velká záhada, co je vůbec ještě fakt. A přesně tento rozměr, ten čtvrtý, jsem vtělil do Pseudochlapa. Hlavní hrdina žije svůj život, jako kdyby byl neustále na hraně skutečnosti.

Karel je úředníkem, má dívku Martu a osamělou matku. Od dětství sní, že bude někým jiným. Buď bude podnikat anebo bude psát, jsou to možnosti, které nenaplnil. Kolik takových možností využijeme? Jenže to, co myslíme, začne občas samo žít. V někom jiném, někde jinde, nějak jinak, než jak bychom si asi představovali.

Je podnikatel Pavel či spisovatel Havel fikce? Nebo jsou živí? To nevím ani já sám, ani to nechci vědět. Byl bych rád, kdyby Martina a Margot byly živé, jelikož se mi líbí. Ale to nechám koňovi. Já si teď půjdu zaboxovat, protože to po psaní potřebuju. Teprve, když si zabouchám do pytle a bolí mě klouby, cítím, že tohle je ta pravá skutečnost…

Vždycky jsem chtěl být boxerem.