Setkávám se občas s názorem, že intelektuální psaní se na blog nehodí, protože jde spíš o platformu pro tzv. lidovou tvořivost, kde se cokoliv hluboké a oduševnělé dokonale rozpustí.
Setkávám se občas s názorem, že intelektuální psaní se na blog nehodí, protože jde spíš o platformu pro tzv. lidovou tvořivost, kde se cokoliv hluboké a oduševnělé dokonale rozpustí. Je jasné, že v digitálním věku na zpravodajském portálu tomu tak být může, ale důležitější je mnohem víc to, že blog umožňuje absolutní tvůrčí svobodu. Pokud nejste starý prasák nebo extrémistický exot, můžete se vyjadřovat tak, jak se mohl v historii na veřejnosti vyjadřovat málokdo. Ten, kdo někdy publikoval, tuší, že každé periodikum ho determinuje, byť třeba jen miminální autocenzurou, anebo podvědomě, ale nikdy nepíše sám za sebe.
Druhou výhodou je to, že se ocitáte v centru dění. Problém kulturních periodik je v tom, že se pohybují na periférii zájmu. Je hezké, že v takovém časopisu vyjde inteligentní esej nebo ukázka z tvorby, ale jejich dosah je omezen úzkou komunitou. Nechci se tomu vysmívat, jen si myslím, že to omezuje tvůrčí výkon. Jestliže se uzavíráte do svého světa, často velmi exkluzivního, pak vám uniká tep doby. Což je nešvar dnešního literárního ghetta, které plodí knihy, ale nepopisuje dnešek. Stejně jako si většina literátů ostentativně nevšímá dneška, dnešek si nevšímá jich, a výsledkem je marginalizace literatury.
Jít do centra dění je požadavek pro umění v každé době. Je jedno, jakou formu anebo obsah zvolí, ale musí odrážet život. Jestli je doba povrchní, musí jít přímo proti této plytkosti, neuhýbat jí, neskrývat se za ověřená témata minulosti nebo exotické příběhy. Publikovat na blogu je jedna ze šancí, jak dostat umění na veřejnost. Jestliže píšete moderně, můžete zaujmout i laiky, i když se nijak nepodbízíte. Výhodou je rychlá odezva, kterou v časopisu nenajdete. Vaši prózu si přečte i několik tisíc lidí, váš esej i několik set, což je v časopisu nemožné. To, že se prodá v tisícovém nákladu, neznamená, že ho všichni čtou.
Samozřejmě, že je blog povrchní médium. Je dokonce ze všech nejmělčí, není nic prchavějšího než článek na blogu. S tím se musíte smířit, protože to vyjadřuje realitu. Neexistuje žádný ideální čtenář. Takový, který zcela beze zbytku ocení vašeho génia. Ale mnohem víc jde o to, že přispíváte k duchovnímu kvasu, že vás čtou intelektuálové, kteří sami píší, novináři nebo publicisté, že inspirujete a sami se vyvíjíte. Bez kvasu doby každý tvůrce zakrňuje, jeho styl zastarává. Je fajn si ověřovat to, co děláte, hned, i když vás prchavost blogu spolehlivě „odflitruje“ ve prospěch toho, co je už tisíckrát omleté.
Fráze, floskule nebo klišé nejsou výsadou dneška. S těmi se musela vypořádat každá originalita v každé době, za to blog nemůže. Když chce autor dnes tvořit deník, což je jeho nejsvobodnější projev, může, nemusí být slavný, aby ho mohl zveřejňovat, jak to dělal Dostojevský, ani nemusí vyjít až posmrtně. Například Gombrowicz, jehož deník byl snad lepší než jeho próza, ho psal pro exilový časopis, který četlo pár stovek Poláků a vyšel v Polsku až po jeho smrti. Čili psát na blog může být pro tvůrce výhodou, jelikož je absolutně svobodný…
Pokud tím ovšem někdo opovrhuje, zpravidla zakrývá svůj strach, že neobstojí, intelektuální pýchou.
Ukázka z knihy Deník spisovatele
