Mám tu výhodu, že si píšu deníček pro budoucnost, a nemusím brát ohled na současníky, natož na amébovitý prostor blogosféry, tudíž se mohu občas přiblížit tomu, co jiní hůř: a to je pravda.
Mám tu výhodu, že si píšu deníček pro budoucnost, a nemusím brát ohled na současníky, natož na amébovitý prostor blogosféry, tudíž se mohu občas přiblížit tomu, co jiní hůř: a to je pravda. Fascinuje mě, že nikdo u nás nemluví o vztahu mezi politickou korektností, která nám už dvě desetiletí vymývá mozek, a mezi úpadkem tvůrčí invence. Ta korelace je totiž pro pochopení dneška naprosto klíčová. Dokud se necháme obluzovat utopií, kterou vyprodukoval Západ (pokolikáté už?), pak budeme sledovat filmy na úrovni socrealismu 50. let, které prosluly kvůli své poplatnosti režimu svou komickou impotentností.
Komická impotence je totiž pro korektnost typická. Chápu, že mnoho lidí je bezduchým příjemcem, že se identifikují s banalitou, že jim nevadí žít jako eunuchové. Korektnost je duševně limituje, zatímco nekorektnost je dnes příliš riziková. Ale tento současný rozpor lze popsat i lepšími slovy: sterilita versus spontanieta. Co jiného je korektnost než sterilita, vyčištění života od všeho „nebezpečného“? Jakýkoliv mikrob, špína, jsou spolehlivě odstraněny, aby nemohly volně bujet. Jenže právě infekce, tedy něco, co narušuje status quo, je podstatou tvorby. Kdo tohle nechápe, nechápe vůbec princip lidské tvořivosti.
Pak se nelze divit, jak upadá filmová tvorba. Zmiňuji ji, jelikož je pro mě nejmasovějším uměním. Snad každý na filmy kouká, je hodnotitelem, jenže dnes není příliš co soudit. Produkce streamovacích služeb válcuje svět a dokonává nivelizaci. Jednak vymezuje témata, která jsou správná resp. politicky korektní. Za druhé to vede i k šablonovitosti, stále stejný model, jak vymačkat emoce. Jenže omezenost témat a postupů je koktejl smrtelné nudy. Aspoň pro náročnějšího diváka. Což se odráží v tom, jak jsou dnes filmy oceňovány. A je jedno, jestli jde o Césara nebo o Medvěda, nebo dokonce o Oscary.
Dám příklad Oscara za cizojazyčný film. Odraz toho, co nejlepšího vzniká po celém světě. Během pandemie jsem si pustil filmy za posledních dvacet let. V mých očích obstálo jen několik, např. loňský vítěz, jihokorejský Parazit, řeší téma skutečné bídy, což je ovšem něco, co u nás nemá ani jak rezonovat. Na to jsme asi příliš zpovykaní. Také film Chlast, letošní vítěz, se trochu míjí. Je to slušný film, s výborným Madsem Mikkelsenem, o alkoholismu v dánském pojetí. Nepochybuji, že bychom na stejné úrovni dokázali takový film natočit i u nás - jenže to byla pravda před nějakými zhruba dvaceti lety.
Prakticky jediný velký film posledních let je Velká nádhera. Sorrentino mi přijde jako poslední tvůrčí mohykán. A to proto, že dovede ukázat lidskou pomíjivost univerzálně. Film je sice odkazem na Sladký život od Felliniho, ale jde si svou cestou. Ukazuje jak mužskou ješitnost, tak i ženskou marnivost, padni komu padni. Proč to nesvedeme dělat běžně? Jak to, že nad námi visí meč autocenzury? Tlak dementů, kteří svým křikem přehluší jako už mnohokrát v dějinách pravdu? Bez skutečné pravdy, bez ostrosti, nelze nikdy dospět k umění. Jenže komu dnes záleží na kráse, když si každý potřebuje nechat pofoukat bebíčko...
Ukázka z knihy Deník spisovatele
