Deník spisovatele – trapné chvilky, když experti začnou řešit roušku

Vidím-li všechny ty covidové experty, kteří dnes coby zaměstnanci státu tak rádi exhibují v médiích a straší lidi, přemýšlím, jak daleko ještě může společnost ve svém mentálním zploštění asi zajít. Jednorozměrnost našeho života v západní společnosti spočívá v konzumní bavlnce, která nás chrání před jakýmkoliv zraněním (včetně koronaviru). A jestliže přijde ohrožení, zůstává nám už jen jedna víra a to víra ve vědecký poznatek, který aplikují experti podle svých specializací. Jednotlivě dosahují účinku a dohromady dosahují ještě větší zranitelnosti člověka. Kolektivní imunita tím bohužel ztrácí svou přirozenou ochrannou funkci.

Vadí mi technokratismus, který se neptá, co způsobí expertní zásah do společnosti. Zajímá nás jen okamžité riziko, bolest, která se zdá být tak nesnesitelná, že raději zničíme to ostatní. Expert vidí virózu, je jí mentálně fascinován, má hračku k řešení, ale jako pravý autista se neptá, jaké to má souvislosti. Není to jen o ekonomice, jak si myslí kdejaký kramář, který expertovi posluhuje, je to o společnosti jako celku. Zdraví není věc pouze fyzická, proto mě zaráží, že se např. zarouškují děti na několik sezón, aniž se tuší, jak nesmyslně se omezí jejich socializace. Člověk ke svému životu potřebuje tvář druhého (Levinas).  

Naše společnost je výrazně solidární a to je dobře. Má smysl chránit ty, kdo se chránit nedokáží. Stát by měl tak postupovat vždy: zajistit respirátory starým a nemocným, a pak je to jen na nich. Právě osobní zodpovědnost je vyšším rozměrem našeho života. Bez něj přežíváme, vyhýbáme se riziku, nejsme svobodní. Většině to možná nevadí nebo jim to vyhovuje. Jestliže nám expert řekne, že budeme nosit roušku x-let, je to cesta k tomu, že ji budeme nosit navždy. Ztratíme sami sebe, hlubší rozměr života, protože neverbalita je prvotní komunikace. Na počátku nebylo slovo, na počátku byla tvář toho druhého.  

Ale tohle vykládejte různým sociopatům. Mít vysoké IQ neznamená, že mám sociální inteligenci. Je opravdu neštěstí, když expert, který ovládá svůj úzký speciální obor, začne řešit „nekonečno“. Epidemiolog, který vrhne do karantény všechny a všechno, se chová jak slon v porcelánu. Je to stejné, jako když fyzik filosofuje o vesmíru. Nějak mu tam začne lidstvo vadit a tak ho zdegraduje, ačkoliv jen člověk je původcem obrazu, který si o vesmíru děláme. A v té chladné fyzikální kobce by se nám fakt jen těžko žilo. Ale jak sociopatovi vysvětlit, že život je o něčem jiném, co je mimo vědecké chápání.  

Život musí v sobě nést jisté tajemství, zázrak či milost. Pak má význam naděje, optimismus a víra. Vždyť i přístup k viróze může být dvojí: jeden velí k zodpovědnosti, ochotě riskovat, posilovat imunitu, žít v čistotě, sportovat, být na sluníčku, držet si odstup, ale usmívat se na lidi; zatímco ten druhý velí k represi, k uniformitě, k dušení se, k depresi, k asociálnosti, k dehumanizaci a k asexualitě. Kdybychom žili opravdu ve svobodném státě, jak jsme si přáli, mohli bychom si dobrovolně vybrat, kterou cestou se chceme vydat.

Být na smrtelné posteli, vážně bych nechtěl, aby mi dal poslední útěchu nějaký dnešní specialista, který by mi mohl tak akorát sdělit: „Pane kolego, měl jste nosit roušku…“

Ukázka z knihy Deník spisovatele