Deník spisovatele - teror mocných anebo teror bezmocných?

Když si čtu občas rozhovor s někým, kdo by mě mohl inspirovat, stává se (snad až moc často), že narazím na varovná slova o nebezpečí totality. Jako by dotyčný chtěl předvést svou moudrost, ale místo toho předvede jen to největší klišé dnešní doby. Takové klišé vyjadřuje spíš zacyklené myšlení než reálné nebezpečí. Jako by většina z nás žila v blahé minulosti a věřila, že Velký bratr stále ještě dýchá.

Obávat se totality v době globalizace, v době internetu a sociálních sítí, je poněkud přepjaté. Je to spíš syndrom přípravy na minulou válku, kterému ostatně v minulosti podléhaly i celé národy. Individuální moc je dnes tak slabá, že nemá už reálnou váhu. Dokonce i síla oligarchie zeslábla, zvlášť té politické a dokonce i finanční. Je to dáno pluralitou vlivu, diverzifikací trhu a liberalizací společnosti.

Jak chcete někoho ovládat přes Facebook? Většina lidí dnes žije ve své bublině a žádný diktátor na ni nemůže. Ohánět se Orwellem je stejně tak úsměvné, jako věřit, že žijeme v Matrixu. Už vidím Velkého bratra, jak ovládá všechny ty debatéry na iDnes. Musela by mu z nich prasknout lebka (nebo computer). Hrozit dnes totalitou je prostě velké klišé anebo snaha stát se populárním snadno a rychle.

Ano, jít s většinou je chytré, ale vnímat realitu odvážnější. Kdo by si chtěl připustit, že kyvadlo se vychýlilo na úplně druhou stranu? Spíš než teror mocných nám hrozí teror bezmocných. Při tak výrazné diverzifikaci je dnes tak trochu mocný každý, třeba i autistická slečna, která děsí lidstvo svým strachem ze zkázy země. Na její blouznění zcela vážně reagují šéfové světových organizací.

Naši svobodu může dnes ohrozit víc teror hloupých. Je to teror, který je velmi iracionální, ale zasahuje do našich práv. Dav si dokáže prosadit na politicích naprosté stupidity. Populismus nahrazuje demokracii. Když je příliš populismu, je málo svobody, což je pro dav asi nepochopitelné. Vymoct si na každou blbost, o které rozhodují politici, právo referenda, je teror bezmocných.   

Ostatně vidíme to třeba v Katalánsku. Malá země s velkou autonomií je součástí Španělska, které je součástí EU. Přesto vyžaduje referendum pro odtržení malého státečku. Jaký to má význam v době globálních lidských práv? V době individuální svobody? Je pro Katalánce národ tak důležitý anebo je to pouhý fetiš? Neskrývá takový nacionalismus v sobě nakonec tu největší stupiditu?  

To je svět, ve kterém dnes žijeme. Samozřejmě, že za to mohou velké totality 20. století. Tehdy se vychýlilo kyvadlo dějin na jednu stranu a to přineslo druhý extrém v podobě multikulturality průměru. Jenže pro dobrý chod státu je lepší víc uměřenosti. Bohužel dnes stále zažíváme to, že kyvadlo dějin kmitá jako zběsilé a kukačka skáče z hodin, aby vykřičela veškerou svou zoufalost…

Ukázka z knihy Deník spisovatele