Deník spisovatele - ten, kdo nehledá smysl, nemá žádný smysl

Jestli můžeme naši dobu nějak charakterizovat, tak jednoduše tak, že je bezesmyslná. Hledání smyslu života nás povyšuje nad zvířata a filosofie, tedy láska k moudrosti, nás provází od starověku. Posledních třicet let jsme, zdá se, podlehli klamu, že blahobyt a věda, které poklonkujeme, naši bezesmyslnost naplní. Máme stále lepší věci, přesunuli jsme se na internet a Facebook, ale o to víc jsme se přizpůsobili mělkosti, kterou produkuje masa, zatímco smysl života se ztratil v zapomnění. Lidé, dokonce i velmi chytří, prožívají pouhou pěnu dní.  

Filosofii jsme odsunuli jako zbytečnou do historie. Je to až úsměvné, jak macešsky se chováme ke královské disciplíně. Myslíme si, že přečůráme 2500 let našeho vývoje. Odpovědi na nejzazší otázky přenecháváme vědě a divíme se, že si protiřečí. Může snad fyzika klást otázku po smyslu své existence? Může sama sebe reflektovat? Každá jednotlivá disciplína má své zvláštní nástroje a pouze filosofie má obecnou terminologii. Bohužel od dob Heideggera obecná terminologie zmizela. Strukturalismus a postmoderna ji zcela rozvrátily.

Nedávno jsem zhlédl rozhovor s kvantovým fyzikem Janem Rakem. Opět další vědec, který fušuje do filosofie. Je to logické, věda sama filosofii apriori potřebuje. Jan Rak aplikuje své poznatky s kvanty, jejich fyzikální neurčitostí, do teorie, že vše, co existuje, jsou jen informace. A jediný původce těchto informací je naše vědomí. Není tedy nic objektivní, materiální, jak do nás hustil vědecký materialismus. Je pouze vědomí, které generuje v danou chvíli informace, na kvantové i na myšlenkové úrovni, čímž vytváří svůj svět.

Jsem rád, že toto téma Jan Rak otevřel, i když není originální. Pominu antiku a zmíním třeba George Berkeleye, který svým "Esse est percipi" založil tradici subjektivního idealismu. Tu rozvíjeli takoví velikáni jako Immanuel Kant nebo Arthur Schopenhauer. U nás subjektivní idealismus dotáhl až do solipsismu třeba Ladislav Klíma. Důležité je si uvědomit, že jde o zásadní problém gnoseologie. Je jen naše vědomí nebo je i hmota, která se organizuje nezávisle na nás? Představujeme si celý vesmír, nebo vnímáme to, co vesmír odráží?!  

Já osobně se dávno přikláním k první variantě. Souhlasím s Janem Rakem, že svět je jen síť informací. A z kvantové fyziky víme, že informace jsou zaměřené naší pozorností. Bez toho reálně neexistují. A tady se dostáváme k tomu, co je vůbec skutečnost. To, o čem se dá filosofovat, ale taky to, o čem se dá psát. Svádět tu nejožehavější myšlenku ke smyslům čtenářů, aby si ji osvojili. Všechno, co dnes prožíváme, je na samé hraně reality, je jen třeba to pochopit.

Proto ve své próze míchám fikci s realitou. Myslím si totiž, že tak nejlíp zachytím naši skutečnost. Právě přes zdánlivě neskutečné situace mířím na samou dřeň existence. Ale není to žádná fantazie romantismu nebo vypjatý surrealismus, je to tak civilní, jak to opravdu zažíváme. Není to už zázrak, je to prostě něco, co se nám stane, a my se tomu podivíme, jako něčemu nečekanému. Je to zajímavost, která nás vytrhne ze všedního života, ve kterém svůj smysl nehledáme…

Ukázka z knihy Deník spisovatele