Deník spisovatele - proč nejsem sluníčkářem a ani buranem?

Žiju v zemi, která má ve svém znaku lva, a která, symbolicky řečeno, se sama sobě snaží požírat vlastní ocas. Přestože dospěla k blahobytu a má demokratické výdobytky, jaké nikdy neměla, její duchovní elán se scvrkává a stává se impotentním. Česká krajina je vyprahlá, jelikož ji nikdo nekypří, lidé se zakopali do zákopů a hází po sobě suchým blátem. Toto bláto jsou ideologické fráze, floskule a neživotná hesla. Oba nepřátelské tábory se utvrzují o svých pravdách a prohlubují linii, přes kterou už nevidí ven a nechávají napospas duchovní obzory.

Kdy se vlastně začaly v této zemi kopat zákopy? Určitě už dávno, protože v každé zemi jsou nepřátelská pnutí. Ale bitevní pole, jaké ještě Staročeši a Mladočeši neznali, se vykopalo po roce 1948. A teprve po ruské okupaci v srpnu 1968 do něj téměř celý národ zalezl. Tady někde vznikla bojová linie mezi komformisty a těmi, co se nevzdali. Každý si musel vyřešit svůj vnitřní konflikt po svém. Normalizace vytvořila svět zdání, iluze všedního života, který je normální. Kdo ho tak přijal, stal se šedou masou, kdo ho nepřijal, stal se štvanou zvěří.

Svět zdání, který popsal Havel v Moci bezmocných, se stal normou pro náš společenský život. A po roce 1989, kdy k nám přišla svoboda, to vypadalo, že se celý národ sjednotí, že přestane myslet ideologicky. Havel odmítl perzekuovat komunisty. Ale jeho souputníci, kteří se cítili být vítězi, nesli špatně nedostatek uznání. Šedá masa zvolila jiné strany a Občanské fórum se stalo metaforou pro další rozdělení země. Na jedné straně disent, reformisti z roku 1968, katolíci a zakázaní umělci a na druhé straně komformisti, obyčejný lid a staří bolševici.

Bylo vůbec možné, abychom nemysleli klišovitě? Otevírala se před námi doba zdánlivě neomezených možností. Jestliže se, přes všechny průšvihy, změnil vztah lidí k majetku, kulturní rozkvět se nekonal. Na poslední obrodu v 60. letech se nenavázalo. Velmi brzy se totiž opět zalezlo do připravených zákopů. Na jedné straně servilní přebírání toho, co na Západě už dlouho kvasilo: Postmoderna, multikulturalita, vyrovnávání rozdílů, ekologie a gender studies. Na druhé straně odpor k odlišnosti, evropský skepticismus, národovectví a klid na práci. Na chvíli utlumené nepřátelství zažehlo s novou silou.

Spolu se zákopy se do země vrátil svět zdání. Místo autentických postojů se vyrojila nová hesla, fráze a floskule. Nemilou součástí války je bohužel to, že se zarývá do života. Nad krajinou se vznášelo ideologické bláto a to velmi rychle zadusilo vše, co vyčnívalo. Jako reakce na nenormalitu světa se vrátil konzum a maloměšťáctví. Na duchovno nezbyl prostor, kdo by taky na něj měl v zákopech sílu. Tam se čte Facebook a Twitter, žádná velká literatura se nepěstuje.

Zplaněná krajina nevydává žádné velké plody. Je vyprahlá a opuštěná, je samý troud a písek. Lidé se zakopali se svými zásobami. Tu a tam se někdo krčí, aby to neschytal. Buď patříte k jedněm nebo k druhým, svou nálepku nosíte jako cejch. Ale když chcete dýchat, kreativně růst, žít v pravdě, musíte se zvednout a narovnat se. Jedině takový postoj, i když riskujete, že vás srazí bláto, je autentický. Pouze tak můžete dosáhnout toho, aby duchovní krajina znovu rozkvetla...

Otázka: může naše země zůstat ve světovém dění svá? Odpověď: rozhodně může být hodna toho lva, kterého má ve znaku.

Ukázka z knihy Deník spisovatele