Deník spisovatele – o nudných lidech, co píšou rádi sami o sobě

Možná, abych se zbavil despektu vůči tvorbě tzv. postmoderny, která dodnes určuje životní styl, pustil jsem si Davida Lynche, ale ani Modrý samet ani Zběsilost v srdci jsem nedokázal dokoukat. Je to stále stejný problém: málo opravdovosti, příliš bizarnosti, řekněme autorské exhibice, toho, co nás má šokovat anebo znechutit. Jako by ekleticismus forem šel ruku v ruce s rozštěpením ducha, prostě chybí příběh, hlubší ponor, zájem o živého člověka a zůstává jen defilé figurek. O to víc soukromých obsesí, snových přeludů a černých můr. A hlavně málo skutečného života, jako by o něm nebylo ani moc co říct.

Tato příběhová vybrakovanost je dodnes charakteristická. Vzpomněl jsem si na I. B. Singera, který v šedesátkách, když vládl nouveau roman, trpělivě říkal, že bez příběhu to nejde. Myslel tím něco, co překračuje osobu autora a jeho chuti psát jen sám o sobě. Čas se posunul a dnes máme i kvůli internetu úžasnou možnost mluvit sami o sobě. Jen ta schopnost podívat se na druhé lidi, zachytit je s citem, ale také s rozumovým odstupem, se smrskla na nudné karikatury, na to, co vídáme ve filmu nebo čteme v knihách. Nikdo nic nového neobjevuje, všichni se spolu identifikujeme. Ukrákané vrány sedí vedle sebe v jedné řadě.

Pokud chce někdo vyjádřit pravdu, vyjadřuje ji skrze své ego tak, že je zcela nepřehlédnutelné. Jenže jen málokdo je tak zajímavý, aby mohl něco originálního říct. Každý rok se objevují talenty, trh je vytáhne, vymačká z nich jejich ego a zase je zahodí. O nic jiného totiž nejde, než o další dávku sebeidentifikace. Lidé nechtějí slyšet pravdu sami o sobě. Proto jsou tak žádané osobní výpovědi, čím bizarnější, tím lepší. Těm se můžeme divit, smát, nebo jim lehce závidět. Jenže umění odjakživa odhalovalo realitu, mluvilo o tom, o čem nikdo nemluvil. Jedině tak se stalo něčím obecně platným natrvalo.

Dnes se už těžko narodí druhý Beethoven, tedy tvůrce, který svůj osobní svět dokáže výsostně předat. Kdo ho poslouchá, vnímá jeho emoce, jeho vnitřní vášně a bolesti. Ovšem dnes je příliš osobních výpovědí na to, aby někoho zasáhly do srdce. Navíc žádný tvůrce jen tak neohluchne, nežije jen svou hudbou a neobětuje se umění. Proto je subjektivita dneška tak hrozně nudná. Neukazuje nám typického jedince, jeho strasti a slasti v dnešním světě. Ukazuje přehlídku kuriozit, rarit a bizarností. Jako kdyby vymizel rozum, schopnost objektivity. Ačkoliv je Beethoven skvělý, já dávám vždy přednost Bachovi.

Vyjít ze své doby, zobecnit, co je na ní podstatné, přetvořit ji do určitého řádu a krásy. Není nutné nic objevovat, to nové se válí po ulici, každá doba má svůj vlastní lidský typus. To je největší omyl současnosti, že hledáme originalitu v subjektivitě. Nenajdeme přesah, pouze zvláštnost, okrajovost, marginalitu. Žijeme v bulváru a ten si žádá stále novou krev, pikantnost a perverzi. Takže jsem si raději pustil „obyčejný" příběh, Gran Torino, ve kterém zase až tak o moc nejde a je v něm všechno, a který natočil ten děsný machista a šovinista Clint Eastwood…

A šel jsem v klidu spát.

Ukázka z knihy Deník spisovatele