Deník spisovatele - nová česká filmová vlna je fata morgána

Vzpomínám si, jak se v devadesátkách, když jsem byl ještě mladé ucho, mluvilo o pokračování naší filmové nové vlny. Pokud se dobře pamatuju, například Jan Hřebejk prohlásil, že by na filmy československé vlny rád navázal. Je pravda, že několik filmů se poetice šedesátkových filmů blížilo např. Gedeonovo Indiánské léto. Určitě mezi ty úspěšné pokusy šlo zařadit oscarový film Kolja od Jana Svěráka. Dalším výrazným počinem se tehdy stal Michálkův Je třeba zabít Sekala. A na začátku nultých let to byli Ondříčkovy Samotáři, kteří se stali spíš nakonec labutí písní pokusu oživit Pražskou filmovou školu.

Proč k ničemu zásadnějšímu už nedošlo? Můžu se dohadovat, jak moc film ovlivnil tehdejší rozpad filmových ateliérů, případně tlak komerce na to, aby si film na sebe vydělal, ale podstatnější se mi jeví to, co si stále jen málokdo připustí. A tím je ideologizace společnosti. Právě příklad Jana Hřebejka ukazuje, jak se může autenticita (např. Šakalí léta) postupně devalvovat tím, jaký světonázor režisér převzal a jak ho do svých filmů výchovně narouboval. Dá se říct, že od filmů jako Horem pádem stále víc popisuje iluzi světa a ne skutečnost. Namísto autenticity se do jeho tvorby nastěhoval občanský aktivismus.

Pokud ve filmu řeším multikulturalismus nebo "národní" fóbie, z principu dělám film v jistých šablonách, přibližuji ho tendencím doby, nenechám v sobě růst tvůrčí kreativitu, sám sebe cenzuruji. Výsledkem je tendenční obsah a když umím řemeslo, i líbivá forma. Jenže skutečné umění, které u nás naposledy tvořila nová vlna, to zcela míjí. Všechny takové pokusy zapadají automaticky do průměru, protože v nich není vůbec nic osobně prožitého nebo originálního. Dobrá tradice nové vlny je ukazovat svět neotřelým autorským způsobem, ať už obyčejně nebo exkluzivně, ale vždy vlastním původním pohledem.

Ostatně filmaři nové vlny ve Francii vyšli jednak z italského neorealismu, ale rovněž z tvorby významných amerických autorů. Pražská filmová škola převzala jejich postupy, autorský přístup, důraz na autenticitu, rozbíjení schémat a zaměření na konkrétního člověka. Co z toho zůstalo v našem současném filmu? Když se podíváme např. na festival v Karlových Varech, zjistíme, že český film zemřel. Aspoň takový, který by dokázal něco nového říkat. V kontextu toho, že státní fond pro podporu kinematografie vydává miliardy korun, je to smutné. Zdá se, že si spíš platíme osvětové pracovníky než umělce.  

Ale dnešní aktivismus dusí celou společnost. Správný ideový přístup je důležitější než osobní originalita. Preferování aktivistů je znát na všech úrovních, čemuž se dav bohužel přizpůsobil. Jestli se vyzdvihuje víc ideologie, klesá tím úroveň. A není pravda, že není už co říkat. Talent se stále rodí, jen musí mít možnost se uplatnit. Vždycky, když vidím, jak se na Českém lvu oceňují konformisté, vzpomenu si na J.P. Belmonda, představitele filmu U konce s dechem, který odmítl přijmout od filmových kritiků cenu s tím, že ho musí ocenit především diváci, což považuju v jeho případě za autentické...          

Ukázka z knihy Deník spisovatele