Největším švindlem dnešní korektnosti je to, že učinila z normality něco, co je tzv. nekorektní, sprosté a buranské. Přispěli k tomu i druhořadí umělci, jako třeba Partička na Primě
Největším švindlem dnešní korektnosti je to, že učinila z normality něco, co je tzv. nekorektní, sprosté a buranské. Přispěli k tomu i druhořadí umělci, jako třeba Partička na Primě nebo scénárista Kolečko, který tvoří rádoby nekorektní seriály. Veřejnost tak může nabýt dojmu, že nekorektní je cosi lidově přisprostlého a blbého. Jestli něco definuje korektnost, pak je to umravnění, systémová přetvářka a vyumělkovanost. Naopak nekorektní by jako opak mělo znamenat spontánní, upřímné a opravdové tak, jako je opravdový celý náš život. A já k tomu dodám, že být spontánní, upřímný, není nutně být nevkusný.
Všechno je opět otázkou autenticity. Tady si musím pomoct další ze svých těžkých myšlenek (první je o přímé úměře svobody a solidarity), která se týká člověka. Ve společnosti už nestačí etika, naopak mnohem víc je estetika. Kant se mýlil, když estetiku odsunul na okraj svého systému, jako by vkus byl jen doplňkem morálky. Naopak, čím víc jsme lidmi, tím větší význam má estetika. Dobro je příliš primitivní měřítko, co je dobré, není ještě nutně krásné. Můžu konat dobro, ale můžu být buranem, zatímco ten, kdo koná vkusně, je zároveň i dobrý. Dobro je vždy obsaženo v kráse, o kterou by nám mělo jít.
Jasně, kdo dnes pochopí, že krása je vrcholem civilizace, emancipace člověka? Proto taky málokdo pochopí, že vkus je víc než etika. Kvůli tomu dochází k zmatení pojmů, svoboda je špatná, ačkoliv je krásná, protože ubližuje. Jenže svoboda není libovůle, je to něco, do čeho člověk dorůstá, opakem je tyranie. Proto je i dnešní korektnost tak kýčovitá, jako byl třeba komunismus. Kdo nutí lidi k přetvářce, tvoří velký kýč, ve kterém je trapné žít. Nesmíme-li říkat, co si myslíme, i kdybychom to řekli se vším taktem, je něco špatného ve světě. Být korektní znamená být nevkusný, resp. trapný a zároveň i nedobrý.
Je proto omylem mluvit o nějaké „nekorektnosti“. To, co je spontánní, je přirozené, svobodné a opravdové. Zároveň je to kreativní, což může nebo nemusí být krásné. Když se pan Kolečko snaží o lidovou zábavu, je to jeho věc, ale je trapné ji maskovat pojmem nekorektnost. Taky se rád zasměji, základem humoru je nečekanost, protiklad, absurdita, to se může povést i kanálním vtipem. Ale že bych považoval přisprostlost za umění, to se fakt nestane. Umět použít vulgaritu je otázka vkusu, kupodivu i slovo hovno může být někdy krásné. Jde jen o ten správný kontext, kdy se střetne nízké s vysokým v harmonii.
Chápu, že si to píšu jen pro sebe, žiju v tak průměrné době, že si občas připadám obklíčený vágností. Zásadní je matení pojmů, jeden z nich jsem se pokusil vyjasnit. Užívání slova nekorektnost je stejně vágní, jako je celá ideologie korektnosti. Je to v zásadě strach z existence maskovaný touhou po pospolitosti. Všechny ty kýčovitosti o lidstvu, planetě, přírodě vycházejí z úzkosti ze života. Jestli má západní společnost nějaký problém, pak je to problém psychický. Zachvátila nás neuróza, občas panická, jindy hysterická, ale vždy úzkostná. A když jste nemocní, těžko vnímáte krásu, která je možná jen ve svobodě…
Ukázka z knihy Deník spisovatele
